Na Kuks jsem se chystala poslední dva roky, loni to skrze všemožná omezení nedopadlo, o to více jsem byla ráda, že jsem si letos s manželem mohla tento výlet dopřát. Byli jsme zde naposledy před skoro dvaceti lety a tudíž bylo opět co obdivovat a prohlížet.
Když se řekne Kuks, okamžitě by se vám mělo vybavit jméno hraběte Františka Antonína Šporka. Panství v údolí Labe zdědil Špork v roce 1684 a o deset let později se pustil do ambiciózního a nesmírně nákladného projektu: začal měnit kukské údolí na lázeňské a společenské středisko šlechty. Záměr se vydařil, lázně v Kuksu řadila na počátku 18. století evropská šlechta mezi ty nejslavnější. Krátce po Šporkově smrti však Kuks zničila povodeň a lázeňský i společenský život se na stovky let zastavil.
Od roku 1707 se podle plánů italského architekta Giovanniho Battisty Alliprandiho budoval kostel Nejsvětější Trojice, na němž pracoval stavitel Pietro Nettola. Kostel byl vysvěcen až 20. srpna 1717. Takřka současně s kostelem, jehož krypta sloužila jako hraběcí hrobka, se stavěly také budovy po obou stranách chrámu – špitál a křídlo určené pro chovance hospitálu. Zároveň se zřizovala špitální zahrada, za kterou později vznikl ještě hřbitov s kaplí.
Celý výraz monumentální budovy podtrhují plastiky alegorií Ctností a Neřestí z dílny Matyáše Bernarda Brauna (1684 – 1738), umístěné na terasu před hospitálem v roce 1720. Jejich instalací symbolicky končí výstavba hospitálu, i když do dnešních dob prošel nesčetnými úpravami. Z dalších Braunových děl jmenujme osm obdivuhodných soch Blahoslavenství, anděle Blažené a Žalostné smrti či sochy Křesťanských bojovníků. Kromě Brauna se na sochařské výzdobě areálu špitálu podílel i Nizozemec Bartholomeo Jacob Zwengs, následován Janem Bedřichem Kohlem Severou.
