Už to budou 2 roky, co jsem se vrátila z dobrovolnické výpravy do Malajsie. Vydala jsem se tam na marketingovou stáž, tedy alespoň jsem si to do příjezdu myslela. Ačkoliv jsem neměla konkrétní očekávání, to co mě potkalo, bylo daleko i od mých původních představ.
Pokud někdo z vás přemýšlí o dobrovolnictví v zahraničí, tady je seznam dobrovolnických organizací a tipy, na co si dát při výběru pozor. Teď už ale zpátky k dobrodružství z pralesa.
Jako na táboře
První překvapení na mě čekalo hned po příjezdu na ubytování. Věděla jsem, že budu bydlet s ostatními dobrovolníky v jednom domě. Ale ne v tak malinkém, 6 lidí na pokoji – páni! Dvoupatrové palandy, jak na táboře. No doufám, že si za nějakou chvilku zvyknu. Také se tu všude chodí bosky, což se týká nejen domu, ale i všech administrativních budov. Komfortu nepřidává ani fakt, že většina záchodů v Malajsii je tureckého typu. Nic jako teplá a studená voda tu neexistuje, ať už jde o kuchyň nebo sprchu, voda má pouze jednu teplotu. Protože je tu ale pořád kolem 30 °C, sprchovat se studenou – no spíše vlažnou vodou – nijak nevadí.
Výpravy do džungle
V rámci poznávání organizace jsem byla vhozena do kolotoče dětských táborů, pro žáky z mezinárodních škol. A tábory jsou přece super, outdoorové aktivity – no paráda! A co teprve deštný prales! Opravdu jsem se těšila na průzkum džungle i poznávání života místních obyvatel – kmene Batek.
Musím říct, že hřebínek mi srazila hned první výprava do džungle. Ačkoliv se považuju za milovníka outdooru, extrémních závodů a přespávání v přírodě, tady jsem si přišla jak holka z města.
S ostatními dobrovolníky jsme se měli vydat připravit stezku pro děti a jejich noční výpravu.Dostali jsme mačety a měli jsme se prosekávat pralesem. Prý tu stezku upravovali minulý týden. Tady jsem pochopila pravý význam slova džungle. S nadšením jsem pozorovala ostatní, jak nám vysvětlují, jak zacházet s mačetou. Když jsem jí konečně dostala do ruky, připadala jsem si jak Indiana Jones.
Tomuhle říkám dobrodružná výprava! Asi jsem nikdy neviděla života plnější místo. Tolik zvuků, ptáků, cikád nebo opice přeskakujicí z liány na liánu! Byla jsem ohromena. A ta zeleň – vůbec nebylo jednoduché se někam prosekat! V životě bych však neřekla, že budou v takovém teple potřeba kalhoty. Záhy jsem pochopila, proč jsem si k tomu navíc měla obléct dvojité ponožky.
Pijavice!
Protože deštný prales dostál svého jména, dostali jsme se k velmi blátivé pasáži. A přesně tady žijí pijavice. Do příjezdu jsem měla jen matnou představu o tom, co to pijavice je. Když jsem se ale den před výpravou do pralesa ptala jedné z dobrovolnic, co se jí stalo, že má takovou krvácející ránu na noze, odpověděla mi, že to byly pijavice. Ukázala mi video – 5 bílých červů se jí dostalo do boty, a navzdory ponožce se jí zapily do jednoho místa a sály. Brrr! Nic hnusnějšího jsem neviděla. Mají v sobě prý látku, která ředí krev a všechny rány, pak hrozně dlouho krvácí.
Matt, který už tu je 3. týden, si ze sebe sundal první pijavici. “Hmm, asi bych se taky měla zkontrolovat, jestli po mě nějaká neleze.” Měla jsem z nich panickou hrůzu. “Ježiši!” Mám ji na ruce! A na kalhotech! Začala jsem skákat, dupat a snažila jsem se je setřást. Do toho jsem hrozně nadávala! (Naštěstí v češtině, a tak mi nikdo nerozuměl :D)
Zatracení, hnusní červi! Sandra se otočila: “Přestaň je odhazovat na mě!” – “Promiň, promiň” omlouvala jsem se a dál jsem se jich panicky snažila zbavovat. “Sakra! Ježiši!” Oni se mi snaží dostat pod ponožku! A vůbec nejdou sebrat! “Do háje!” Koukám, jak se mi ten hnusný červ dere do boty. Sandra už naštvaně: “Přestaň je házet mým směrem!” Já si v tu chvíli vůbec neuvědomovala, co dělám. Znovu jsem se začala omlouvat.
Nepřála jsem si nic jiného, než se co nejrychleji dostat z lesa!
Krvavé fleky
Od tohoto okamžiku jsem přestala být použitelným členem týmu. Přála jsem si, ať tým co nejrychleji dostaví lávku přes koryto potoka a můžeme z tohohle místa vypadnout. Do konce cesty jsem nedělala nic jiného, než si neustále kontrolovala boty a shazovala pijavice! Ostatní je tolik neřešili. Když jsme se vrátili, Sandra měla na kalhotách tři obrovské krvavé fleky, pijavice se jí propili i přes ně! Mattovi, který si vzal kalhoty jen po kolena, stékaly po nohách čůrky krve. Odhodil několik obrovsky napitých pijavic. Brrr!
Tohle, že má být noční stezka pro děti zhruba z 6. třídy? Sami jsme se z cestičky 2x ztratili, a to byl bílý den. Vidím, že místní školy v přírodě jsou o dost drsnější než u nás.
Noční stezka džunglí?
Další den mi organizátoři oznámili, že mám za úkol jít jako doprovod na noční výpravu s dětmi. No to bude tedy něco, říkám si. “Hlavně před dětmi nevyšiluj, jako včera.” No to je mi pěkná rada. Celé odpoledne jsem se psychicky připravovala na noční pochod mezi krvelačnou havěť a tajně si přála, aby začalo pršet. V případě deště byl totiž připraven záložní program v kempu. K mé nesmírné radosti začalo pokapávat už kolem páté odpoledne a místo noční výpravy jsem s dětmi mohla vyrábět kontejnery na recyklovaný odpad.
Po krk ve vodě zatopenou jeskyní
Dnes jsme měli navštívit jeskyně. Fajn, říkám si, konečně něco, co mě baví a nemusely by tam být pijavice. Naskládali nás na korbu pick-upu, včetně dětí a vyrazili jsme – bezpečnost veškerá žádná, ale to tu také nikdo neřeší. Dostali jsme helmy, čelovky a vyrazili jsme do hloubi jeskyně. Začali jsme kluzkým sestupem po vápencových terasách, kde bylo vody asi po kotníky. Děti statečně slézaly z terasy na terasu až jsme se dostaly do dómů, kde bylo několik stovek netopýrů. Páni, to byl randál!
Dál už jsme se brodili bahnem, narazili jsme na škorpiony, pavouky, jeskyní pavouky a jednu obrovskou ropuchu. Děti to stále nechávalo v klidu. Když jsme se dostali do řeky, děti byly nadšené. Vysoká chodba se začala zmenšovat. Museli jsme se plazit po čtyřech. A kdyby jen to! Dostali jsme se do úseku, kde jsme si museli do vody kompletně lehnout a nohama napřed podplavat pod extrémně nízkým překlenutím. Následovalo několik dalších pasáží, kdy jsme byli po krk ve vodě a nad námi bylo pouze několik centimetrů prostoru.
Abych to shrnula: děti byly nadšené a já taky. Pořád mi zůstává rozum stát nad tím, že se tu něco takového provozuje pro děti, kterým je 12 – 13 let. Celou výpravu završilo 25m slanění z jeskyně. Několik dětí slanit odmítlo a tak to obešly dolů pěšky. Nikomu se nic nestalo, akorát nám jeskyňáři pustili batohy asi z 12m výšky na zem…
Adriana, czechtheworld.com
