Tak předně bych chtěla říct, že na koni jsem v životě neseděla a nikdo by mě na něj nedostal ani párem jiných tažných zvířat – volů. Kůň je na mě moc inteligentní zvíře, ten by mě jistě hned prokoukl, že se ho bojím, a pak by mě jednoduše shodil.
Velbloud je ovšem něco jiného. O jeho inteligenci mám svoje pochybnosti, takže mu věřím, že půjde tam, kam ho i se mnou nasměrují.
Jela jsem už jak na velbloudovi jednohrbém, tak dvouhrbém. Konstatuji, že jako dopravní prostředek to vyjde nastejno. Oba leží nebo stojí a neustále něco přežvykují. Jak se k nim člověk přiblíží, tak mají sklon kousat, plivat a nebo člověku z bezprostřední blízkosti (Promiňte mi to slovo!) prdnout přímo do obličeje. To poslední obzvlášť.
Na jednohrbém velbloudovi jsem seděla na Sahaře. Navlékli nás turisty do takových těch arabských hábitů a vyrazili jsme na poušť pozorovat východ slunce. Byl to velice hezký zážitek, který ovšem pokazil (jak jinak) můj velbloud, protože i když všichni ostatní šli spořádaně řekněme vlevo, on jediný se rozhodl, že půjde se mnou vpravo.
“Haló, pane, jak se to ovládá!?” volala jsem na toho chlapíka, co šel s námi.
“Jen ho nechte, ať s ní odejde!” volal na něho můj muž a můj syn se tomu jen chechtal. Ani ho nenapadlo, že by mohl taky přijít o matku, že ano?!
Na dvouhrbém velbloudu jsem jela v Mongolsku. Tentokrát majitel nenechal nic náhodě, velbloudy pospojoval provazem a navíc jel s námi, takže se projížďka uskutečnila bez rušivých příhod.
Na velblouda, bez ohledu na to, kolik hrbů má, se blbě nastupuje. Nejdřív se postaví na přední, pak teprve zvedne zadní nohy. Když sedá, tak zase nejdřív jedny, pak teprve druhé. Radím vám dobře: POŘÁDNĚ se držte!!! Nohy jsou dlouhé, a tak si budete tu chvíli připadat jako na horské dráze těsně před a za jejím vrcholem. Hrk a koukáte do nebe, hrk a do země. Nic pro slabé povahy.
Tehdy za mě v Tunisku nabízeli místní mému muži pět velbloudů. Pak to zvedli na sedm. To už váhal… Jo, jo, bejvávalo. Dnes bych se na svoji cenu ve velbloudech raději neptala…
