Nad městem Jerevan stojí pevnost. Tedy, alespoň já si myslela, že je to nějaká pevnost, nebo že by muzeum? Nebo hotel? Kasárna? Vězení? Samá voda! To, co vypadá jako pevnost, je slavná destilérka Ararat. Právě odtud se do světa rozváží nejznámější z arménských koňaků.
Správně bych měla říkat brandy, protože jediný koňak může být z okolí Cognac, ale co na tom, jak tomu budeme říkat, hlavně, že to chutná! A arménský nápoj je sakra dobrý, to mi věřte!
Pokud někdy budete v Jerevanu, určitě si nenechte ujít místní specialitu – ochutnávku různých značek s různou dobou zrání v sudech! Dostane se vám zasvěceného výkladu o barvě, složení, zrání, o tom jak pít, při jaké teplotě, co dělat nebo naopak nedělat při pití…znáte to.
Já mám radu jen jedinou: nespěchejte, čichejte, vychutnávejte a všeho jenom maličko, maličko, neboť cesta bude dlouhá a vzorků mnoho. A nebojte se, na každého se dostane! Vždyť jenom ve zmíněné továrně Ararat mají stovky sudů z kavkazských dubů, všechny plné!
Stáří koňaku v příslušné lahvi poznáte nejen podle počtu hvězdiček, ale i podle barvy. Čím starší, tím hustší a tmavší. Tříletý má barvu slámy, dvacetiletý je jako hustý lesní med. Když skleničku nakloníte, pozorujte kapky. Čím pomaleji kapky po stěně tečou, tím je koňak starší. Přes obsah skleničky byste měli vidět otisk svého prstu na druhé straně. To je pak správně čirý. Zkuste to!
Mně nejvíc chutnal desetiletý koňak. Na ty starší asi nemám tu správnou pusu, ani zkušenosti, ten je asi jen pro znalce.
Dozvíte se také pár zajímavostí o historii arménského koňaku. Třeba jak jeden arménský obchodník zaplatil synáčkům z nejbohatších a nejznámějších francouzských rodin návštěvu nejluxusnějších pařížských restaurací. Měl jedinou podmínku. Když skončili s hostinou, měli požádat o tečku na závěr. Ano tušíte správně, měli chtít arménský koňak! A když nebyl, měli se (po právu) rozčílit, že tak skvělá restaurace tento koňak nemá! A hele, výsledek se ihned dostavil a z Arménie začal putovat do Francie, domoviny cognacu, koňak.
Jiná hezká historka říká, že největším propagátorem arménského pití byl Whinston Churchill, který mu přišel na chuť během Jaltské konference za 2. světové války. A byl to fakt dobrý zákazník! Kupoval prý 400 lahví každý rok! Láhev pro sebe na den + zbytek pro rodinu a přátele. Žádný troškař, že? 🙂
Tak mi dovolte na závěr následující citát. Když se W. Churchilla jednou novináři zeptali na tajemství jeho dlouhověkosti, Churchill jim odpověděl: „Nechoďte pozdě na večeři, kuřte havajské doutníky a pijte arménský koňak.“
