Zdravím z Číny,
po minulém, trochu depresivním článku dneska budu pokračovat v optimističtějším duchu:-) A něco si povíme o zajímavých místech hlavního města Phnom Penh. To má kolem dvou milionů obyvatel a hned na první pohled působí o dost čistěji než zbytek země. Bydleli jsme ve skvělém hotelu přímo v centru města, který byl přesně podle našeho gusta – ne přehnaně luxusní, spíše menší a útulný, stylový a se skvělým jídlem a službami. Třešničkou na dortu byl střešní bazén – samozřejmě o dost menší než v hotelu Marina Bay Sands v Singapuru, ale s atmosférou si s ním ničím nezadal. Tím, jak Phnom Penh není postaven moc do výšky, z bazénu, tedy z nejvyššího patra, to vypadalo, jako kdybychom byli o dost výš – ne jenom v šestém patře. Nejmohutnější budovou široko daleko byl hotel/obchodní centrum/casino, který nám zase připomínal hotel/casino MGM v Macau. No a na té budově se po setmění promítaly různé animace – bylo super se na ně dívat a zároveň ležet u bazénu a pít koktejl:-) Bylo to lepší jak televize. Dobré bylo, že celé město bylo po setmění spíše tmavé a žádné osvícené budovy se nekonaly, takže na tu obrazovku bylo dobře vidět.
Jedna z nejkrásnějších věcí na Phnom Penhu je zcela určitě královský palác. Řekla bych, že se mi snad líbil ještě více než Zakázané město v Pekingu. Palác byl od hotelu kousek pěšky po hlavní promenádě, kdy jsme minuli Pomník nezávislosti (sloužící jako kruhový objezd)..
… a pokračovali podél promenády minouc sochu krále národa Norodoma Sihanuka (prvního krále nezávislé Kambodži a otce krále současného)…
… až k hlavní bráně královského paláce. Na konci fronty na lístky, která vypadala na pár desítek minut stání, nás oslovil místní muž, podle všeho (i podle cedulky na krku) to byl oficiální průvodce. Za 10 dolarů nás prý provede po areálu a poví nám nějaké zajímavosti. Anglicky mluvil dobře, takže jsme si řekli, proč ne. Jaké bylo naše překvapení, že poté, co jsme se sním dohodli, jsme mohli normálně předběhnout celou frontu a jít k VIP okýnku, kde nám pán lístky koupil, což bylo super ušetření času. Celá prohlídka s panem průvodcem trvala necelou hodinu, nicméně po skončení jeho povídaní jsme mohli v areálu zůstat a procházet se už sami.
Z jeho úst jsme se například dozvěděli, že v areálu paláce byli chování tři albínští sloni, ale obsazení paláce Rudými Khmérmy pro ně znamenalo smrt – zabili je a snědli je:-(
Ve Stříbrné pagodě, kam jsme měli po zutí bot přístup (ale nemohlo se fotit), se nachází dary věnované Jeho veličenstvu, např. šperky, smaragdová socha Buddhy, zlaté sošky a mnoho dalších národních pokladů. V celé pagodě je prý v součtu přes 9 tun zlata. Její název je odvozen od toho, že celá její podlaha je pokryta stříbrem.
V hlavní budově se nachází královský trůn. Na něj se naposled posadil současný král Norodom Sihamoni v roce 2004 při své korunovaci. Podle tradice je právě korunovace jedinou příležitostí, jak se na trůn posadit; nikdy jindy na něj žádný král usednout nesmí. Jeho otec Norodom Sihanuk, napsal v roce 1962 tehdejšímu československému prezidentovi Antonínu Novotnému a požádal ho o vládní stipendium. Protože československé velvyslanectví bylo jediné, které na jeho žádost odpovědělo a také ji přijalo, mohl se mladý princ vzdělávat v Praze; nastoupil do třetí třídy základní školy. Od roku 1967 studoval na pražské konzervatoři. O rok později se svými spolužáky protestoval proti vojskům Varšavské smlouvy. V letech 1971-1975 studoval v Praze Akademii múzických umění (AMU). V roce 1975 byl na návštěvě v Kambodži, nicméně vpád Rudých Khmérů mu znemožnil věnovat se nadále tanci jako interpret i jako pedagog a byl přiřazen do skupiny sběračů rýže. Ve skromných podmínkách žil na rýžových polích, dostával malé porce dvakrát denně a pouze na naléhání jeho otce se mu podařilo po měsíci odjet zpátky do Prahy na promoci. Během vlády Rudých Khmérů pak celá královská rodina žila v paláci v domácím vězení. Po pádu komunistů žil nějakou dobu v Číně i v Paříži, kde založil taneční školu a pracoval jako velvyslanec. Po abdikaci jeho otce se v roce 2004 stal kambodžským králem.
Dalším krásnou stavbou bylo Národní muzeum. Jako i ostatní kambodžské budovy, tak i tato je postavena v khmérském architektonickém stylu. V muzeu jsme si pohlédli sochy z Angkoru, starověké nástroje či šperky a opět zůstávali překvapeni, jak moc byla khmérská kultura vyspělá.
Tímto bych povídání o Kambodže uzavřela:-) Máme na ní skvělé vzpomínky, což znamená jak dobré, tak i negativní postřehy – bez toho by přece nebylo ono:-) Taky se nám líbilo, že jsme se při plánování cesty drželi trochu při zemi a nechávali jsme si čas i na odpočinek, což se nám při cestách po Japonsku moc nepovedlo:-) Ale aspoň jsme byli poučení:-)
Zatím ahoj:-)
Lenka
