Alice popisuje své zážitky z cesty na Bali. Něčemu se přiučíte a hlavně se zasmějete.:-)
Dovolená na Bali plná komických peripetií.
V jednom z minulých blogů jsem zmínila dovolenou na Bali a protože tam si člověk neodskočí jen tak na víkend, tak se o tom rozepíšu trošku víc. Letěli jsme tam s manželem jednou v zimě, ještě s našimi přáteli Romanou a Lubošem. Na letišti jsme byli včas, prošli jsme všemi kontrolami a couráme v tranzitním prostoru, když tu se Romana zarazí: Luboši, nejdeš nějak nalehko? Kde máš kameru? Luboš se hluboce zamyslel a prohlásil: Na stole v obýváku.
Nastalo dilema, zda být na takovémhle místě bez kamery, jen s fotoaparátem (ten jsme měli my) a nebo svým čerstvě dospělým dětem s úplně mokrým řidičákem sdělit, kam jsem schoval klíče od úplně nového auta. Čas do nástupu do letadla byla cca jedna hodina, čas cesty z našeho bydliště na letiště cca jedna hodina, když řidič hodí cihlu na plyn. Zvítězila touha po zdokumentování exotických zážitků a Luboš volal dceři: Kde jsi? Odpověď: v hospodě (letěli jsme na noc). Běž okamžitě domů, za chvíli ti zavolám. Dcera si asi pomyslela cosi o prdeli a pak pro jistotu nebrala telefon. A tak došlo na druhý pokus, telefonát synovi. Kupodivu byl doma, ale při představě, že má sednout do otcovy nové chlouby a na plný plyn jet přes celou Prahu, když na letiště vůbec netrefí, na něj šly mrákoty. Po delším telefonování jsme vyřešili tento logistický problém kombinací několika řidičů s předáváním kamery, ve finále díky laskavosti jednoho celníka a do letadla nastoupili včas.
Do hlavního města Bali, Denpasaru, jsme přiletěli v noci, všude zavřeno, jen taxikáři se o nás prali. Cenu jsem sice srazila asi o 60 %, ale jak jsem zjistila později, zaplatili jsme asi 3 x víc než byla cena obvyklá. Ubytovali jsme se a chtěli vyrazit do víru nočního života, ale bylo už opravdu pozdě a otevřeno měl jen jeden bar, podle přítomných dam to nebyl jen tak obyčejný bar. Kupodivu dámy neměly zájem jen o naše partnery, ale i o nás dvě, takže jsme se dlouho nezdrželi. Ale spát se nám pořád nechtělo, i sedli jsme si na terasu před naším bungalovem a otevřeli lahvinku slivovice. Za chvilku vidím, jak k nám kráčí postava. Tak si říkám: jéje, asi se smějeme moc nahlas, dostaneme vynadáno. Ale ne, to jen Nick z Austrálie se vracel z flámu a přišel se seznámit. Nalili jsme mu skleničku…no nevím, co u protinožců pijou, ale asi něco ředěnýho, dost to s ním zacloumalo. Asi fakt hodně, protože mi po několika dalších panácích tvrdil, že dobře mluvím anglicky. Ha ha ha. V jeho společnosti, kousek od rovníku, jsme sledovali, jak vychází sluníčko a pak jsme teprve šli spát.
Na každé dovolené u moře vedou moje první kroky k moři. I tady, to nevadí, že prší, je teplo, déšť je teplý, moře je taky teplý, tak kde je problém? No to vám hned povím – ve vlnách. Byli jsme u Indického oceánu, v oblasti, kam se jezdí surfovat, protože vlny tam jsou pořád, tentokrát byly tak velké, že byl zákaz koupání. No nejela jsem takovou dálku, abych se koukala na vlny a nesmočila ani svůj středoevropský palec…koleno…pas…no a dál už to nešlo, to už plavčík pískal na píšťalku, div si plíce nevyplivl. A tak jsme se šli projít. V nových botách….no nápad to nebyl zrovna excelentní, odřela jsem si palec. Ačkoliv pršelo, můj blonďatý manžel se spálil. Další den taky pršelo, avšak můj blonďatý manžel se opět spálil, i přes absolutně nejvyšší ochranný faktor, co existuje.
Večer jsme šli na večeři do restaurace na pláži. Tam jsem přehlédla schod a aby si mé nohy nezáviděly, tak jsem si na té druhé odřela koleno. A říkala si: no nazdar, to to začíná, jestli budu takhle pokračovat, tak jedu domů minimálně se zlomenou rukou. V tom lepším případě. V tom horším totiž zapomenu na to, že se tu jezdí vlevo a vlezu pod kola nějaké rodince, která ve čtyřech lidech jede na jedné motorce. Včetně mimina. Samozřejmě bez helmy, tu měl většinou jen řidič. Kdybyste, mé milé ženy, chtěly vědět, kdeže to mimino vezli, tak přivázané na řídítkách. Vyfotit jsme to nestihli.
Ještě v Čechách jsme na internetu našli spojení na místního průvodce, který umí česky. Čeština tam je docela rozšířená, no v hotelu nebo v obchodě se česky nedomluvíte, ale jakmile jsme se dostali do péče tohoto průvodce, který si nechává říkat Marcel, prý se mu to jméno líbí, nestačíte se divit, kolik Čechů na Bali žije a kolik místních lidí díky nim nejen vydělává peníze, ale i umí česky. Minimálně mluvit. Marcel se pak o nás staral po zbytek pobytu, vozil nás po výletech, obstarával další hotely, které jsme už neměli rezervované. Naší první zastávkou s Marcelem bylo městečko…no, to je hodně silný slovo, spíš vesnička Amed, která je přímo pod sopkou Agung, výška cca 3 200 m, dosud činná. Hotýlek byl maličký, přímo u pláže, s velmi příjemnou obsluhou, jen koupelna nás maličko zaskočila, byla zastřešená pouze částečně. No když prší, tak ušetří za vodu, jen si stoupnete do sprchy a déšť vás umyje. Kousek od břehu byl i korálový útes, takže jsem po celou dobu měla hlavu spíš pod vodou než nad vodou. Tam jsem si o útes odřela nárt. No a můj blonďatý manžel se opět spálil. A to tak, že musel chvíli nosit dlouhé kalhoty. Avšak i jako spálený měl v plánu vyjít na sopku. To o půlnoci vyjedete kam to až jde a pak několik hodin jdete do příšernýho kopce, abyste se seshora pokochali výhledem na východ slunce. A pak zase, už za děsnýho vedra, jdete dolů. Jen já prohlásila, že tento výlet si nechám klidně ujít, že na ně počkám na pláži a u vychlazeného drinku si o tom nechám vyprávět. Byla jsem za lenocha. Ale jen do té chvíle, než jsme se šli po večeři projít na takový malý kopeček, tedy ve srovnání se sopkou. Ve srovnání s polabskou nížinou to byl kopec jako hrom. Po dvaceti minutách jsme měli jazyk na vestě. A to jsme šli po asfaltce a ne po šutrech. No, vlhkost vzduchu 97 % udělala svoje. Na sopku nešel nakonec nikdo, prý byla poněkud neklidná. Kdo zná moje katastrofy, ví proč.
Z tohoto hotelu jsme podnikli nejvíc výletů – k vodopádům (tam jsem si odřela to druhé koleno, při přeskakování potoka jsem zapomněla, že moje minisukně není elastická a nějak mi nevyšel krok), k sopce Batur, k jezeru Bratan a jeho přilehlým parkům. Taky do chrámu Besakih, což není chrám jako u nás, ale spousta roztroušených stavbiček v zahradě, se sochami bohů, hinduisté jich mají asi 1.000, takže prostor to byl veliký. Navštívili jsme i Ubud, jednu z nejstarších vesnic, známou z filmu s Julii Roberts. Stěhovali jsme se pak ještě dvakrát, jednou směrem k rovníku, kde se mému tělu vůbec nelíbilo. Nejdřív přišla alergická rýma, pak alergický kašel, ve finále vyrážka. Ten poslední hotel byl už zase směrem k letišti, tam už jsem si jen lízala rány a léčila vyrážku. Tam jsme také zažili balijský pohřeb. Na pláž přinesli nějakou paní, mrtvou paní, zabalenou v prostěradle, položenou na zdobených dřevěných nosítkách se stříškou a po cca hodině tanců a zpěvů vzali plamenomet a milou paní přímo na té pláži upálili. Včetně toho jejího domečku. Popel zametli, naložili do jiného zdobeného domečku, už podstatně menšího, naložili na loďku a opět za zvuků hudby a zpěvu, v doprovodu dalších loděk, vyvezli za odlivu na moře a kdesi vyložili. No jo, jenže zapomněli na příliv. Paní byla ráno zpátky.
Humorných scének jsme zažili víc, třeba když se mi v jednom stánku s oblečením zalíbily šaty. Zálibně jsem si je prohlížela, vzala jsem je do ruky a poté, co jsem pouhým okem zkonstatovala, že mi budou malý, je zase vrátila na věšák. Tu přiběhla prodavačka, strká mi šaty do ruky, já na to posunkovou řečí, že šaty hezký, ale malý. Ona: ne, to akorát, to není malý. Já: je to malý, nevejdu se do toho přes prsa. Naši pantomimu zahlédla prodavačka od druhého stánku a přiběhla kamarádce na pomoc. Byly v přesile, tak jsem to vzdala a ty šaty na sebe nechala narvat. Na prsou se to zašprclo a nešlo to tam ani zpátky. V očích obou prodavaček se zračilo čiré zoufalství, když musely uznat svou porážku.
Naši dovolenou jsme ukončili tak, jak jsme ji začali – mejdanem. No odlétali jsme v noci a kde se nejlépe čeká? Přece v hospodě. Poslední večeře, nostalgie, loučení se s teplem, poslední drinky, no šlo nám to dobře. Když jsem si objednávala třetí margaritu, číšník mě upozornil na to, že už je třetí. To mě docela pobavilo, i ptám se, proč mi to říká. A on: no, je to silné pití… Uklidnila jsem ho, že my, velké holky z Evropy, zvládneme i velké drinky. Na letiště jsme dorazili ve véélmi veselé náladě, zvesela jsme se i usadili v letadle, ale pak uhodila margaritová narkóza, takže jsme se probudili až ke snídani. No, ne že bych ji jedla. Té velké holce z Evropy nějak nebylo nejlíp. A řeknu vám, trávit dalších 10 hodin v letadle za přítomností poopicových příznaků, nepatří mezi zážitek, který bych si ještě někdy hodlala zopakovat.
Závěrem: Bali je krásný ostrov s milými, ochotnými lidmi, kteří neustále zdraví a pořád se usmívají, horký ostrov s velkou vlhkostí, teprve tam zjistíte, co to je zelená barva. A taky, že doma je doma.
Vaše Alice
Zdroj: Pixabay.com
