Po několika letech neustálého hledání spokojenosti se mi opět rozpadá svět. V práci mě to nebaví, s přítelem jsme se rozešli a já opět nevím jak dál. Nemám, žádnou životní vášeň ani žádnou konkrétní představu, co si se svým životem počít. Sedím s bývalým přítelem ve vinárně, začínám být opilá a přemýšlím nahlas..
“Když ty víza na Working holiday na Zéland nedostanu, zkusím jestli mě vezmou do Kanady, nebo pojedu sbírat jahody do Belgie.. 😀 no a jestli nic z toho nevyjde, seberu se a na místo toho odjedu studovat jógu třeba někam na Srí lanku nebo do Indie.” Zvedám se a odcházím na toaletu.
Po návratu ke stolu přichází odpověď : “No, to by asi nebylo úplně špatný, ta Indie. Tam si tě vlastně i umím představit.”
Rozhovor mi zůstává v hlavě po několik dní. Jako správná nerozhodná slečna to musím s někým prokonzultovat. Po příjezdu na víkend k rodičům, tedy tento rozhovor přetlumočím své mamince, která je spíš mou přítelkyní. Reakce na rozhovor je naprosto neočekávaná..
“No, taťkovi nic neříkej, ale já myslím, že bys měla do té Indie nebo na Srí Lanku jet. Zní to rozhodně smysluplněji studovat jógu, než ve tvém věku sbírat jahody v Belgii.”
To jsem ještě netušila, jak obrovskou pravdu měla.
Přípravy…
Takže opět dávám výpověď. Už po několikáté. Tentokrát ale kupuji jednosměrnou letenku do Indie. Připravuji všechny své úspory. Zjišťuji co a jak na úřadu práce, co a jak se zdravotním a sociálním. Vystěhovávám se z bytu. Jsem připravena odjet na dobu neurčitou, s minimálním trváním cesty 6 měsíců. To kvůli pojištění, abych nemusela pojišťovně nic doplácet 🙂
A co mě čeká?? To vlastně vůbec netuším. Mým jediným plánem je hlavně zmizet z Čech. Užívám si, jak mě všichni považují za odvážnou, když jim říkám, že odlétám do Indie. Bez plánu a na dobu neurčitou. Sama uvnitř cítím vzrušení a nadšení, ale i obrovský stres a obavy, jak to všechno zvládnu. Jinými slovy, strach ze selhání.. No co v nejhorším se vrátím za pár týdnů dom a přihlásím se na pracák..
Z nenaplánované cesty se stalo 11 měsíců cestování po Indii, Thajsku, Kambodži a Nepálu. Během cesty jsem zvládla trekovat v Himalájích, dát si 10 denní meditaci, měsíční kurz jógy, nechat se pokousat divokým psem a zažít ošetření v Indické nemocnici, seznámit se se spoustou lidí (včetně sama sebe), hodně se ztrapnit, učit jógu na Thajském ostrově a spoustu dalšího. No a tyto zážitky bych s vámi teď postupně ráda nasdílela.
Cesta
Letenku si kupuji za 6 tisíc korun. Letím s Aeroflotem přes Moskvu a věřím, že motýlci v mém břiše jsou dobrým znamením. Cesta do Moskvy je krátká. Něco málo přes dvě hodinky. Z Moskvy do Dillí už je to horší.
V letadle je navíc minimum místa a jídlo je nic moc – no jo, co bych chtěla od nízkonákladovky. Co mě ale uvádí do rozpaků skoro nejvíce.. Jsem na palubě jediná “bílá”, když tedy nepočítám jeden pár sedící několik řad ode mě. Trochu nevím co si o tom mám myslet.. Nakonec to uzavírám myšlenkou “zvykej si holka, todle tě čeká několik následujících měsíců”.
Měla jsem pravdu, několikrát se mi stalo, že jsem se ocitla díky svým blond vlasům v centru pozornosti. Zejména v místních dopravních prostředcích, kde lidé cizince téměř nepotkávají. Až na výjimky jsem totiž cestovala jen těmi nejlevnějšími a nejlokálnějšími spoji, kde opravdu moc cizinců nejezdí.
Do Dillí jsem dorazila okolo 4. hodiny ráno. Čekám na letišti, zjišťuji jak se dostat do hostelu, kde jsem si zarezervovala první noc a usilovně přemýšlím, co budu dělat. Pořád v sobě živím naději, že v hostelu potkám nějaké cizince, se kterými budu moci cestovat, nebo od kterých dostanu nějaká doporučení a pomohou mi vymyslet, co dál. Nic z toho se ovšem nestalo. A opět bylo vše na mě.
Do hostelu jsem se rozhodla dojet metrem a pak to vzít pěšky. Podle stažených map to vypadá, jako kousek a já se zatím bojím místní dopravy. Při výstupu z metra mě ochromuje horko, špína a lidi. Všechno je všude a já cítím, jak na mě všichni musí vidět, že vůbec nevím co a jak. Snažím se vymotat z širokánské ulice a odolat nabídkám řidičů rikš, kteří se mi snaží prodat své služby. Po půl hodině motání se sem a tam zjišťuji, že to bez pomoci místních fakt nedám. Ptám se tedy jednoho řidiče, kterým směrem se mám vydat, abych se dostala do hostelu. Pán je moc fajn, vysvětlí mi, kudy se mám vydat a povídá si se mnou. Nakonec mě ukecá, že mě zadarmo sveze do hostelu, že prý mu to udělá radost. Celou cestu raději sleduji v telefonu na mapě, zda jedeme správným směrem, jsem připravená k útěku, kdyby zatočil někde špatně. Povídáme si a já zároveň v duchu trnu a připravuji si obranu proti očekávanému vymáhání peněz za cestu.
Žádný krizový scénář se neodehrává. Pán mě opravdu dovezl na požadovanou adresu a nic za to nechtěl. Jen mě dnes mrzí, že si nevzpommínám ani na jeho jméno. Ale jeho kulatá tvář a dobrota mi zůstávají v hlavě pořád. Díky němu jsem se posunula o krok vpřed při budování důvěry v lidské dobro.
