Také si myslíte o všech babičkách, že jsou roztomilé, malinké, hodné, pohádkové a laskavé? Já je měla také. Až do dnešního rána…
Nastoupila jsem do vlaku a hledala samozřejmě to nejprázdnější kupé. Našla jsem jedno, ve kterém seděla taková – babička… Seděla, pokřivené hubené nohy měla natažené na protější sedačce, měla dvě velké tašky, každou z nich položenou na jedné další sedačce. Tak jsem vešla, slušně jsem pozdravila a sedla si hned ke dveřím, kabelku jsem si dala na klín, neboť jinde už nebylo místo a říkala jsem si, ať si babička uleví, bolí ji jistě nohy. Ta ale okamžitě sundala nohy a začala se obouvat a také polohlasně láteřit. „Čím to smrdí?“ Po očku jsem ji sledovala a říkala si, že jí jsou asi něčím cítit ty boty, co si nazouvá. „To je hnus“ začala se sbírat a mně začalo docházet, že tím smradem myslí mně?! Dost mně to překvapilo, neboť myslím, že s určitostí mohu říci, že příliš často nesmrdívám 😀 Koukla jsem se na podrážky svých bot, ale nic. Žádné hovno, to jí se nelíbí asi můj parfém?! Pořád něco brblala a začala se pakovat, vzala ty tašky a šla ke dveřím – tedy ke mně. Tam se zastavila a k mému velkému úžasu, ačkoli jsem jí v průchodu svými krátkými, malými nožičkami vůbec nijak nebránila ani nepřekážela, ta milá babička – do mě kopla. S šíleným výrazem v očích na mně hledí a prská „Já musím projít.“ a chystala se kopnout mně znova. To se vám pere v hlavě myšlenek, mám jí kopnout taky? Ne, to nejde, protože kdyby se na mně vrhla, kdo by mi to asi tak věřil, že jsem se jen bránila? No nikdo!!! Druhá myšlenka byla, že babka to nemá v pořádku v hlavě, a nikdo neví, jak moc, takže bude lepší se jí co nejrychleji zbavit. Místo jakékoli reakce jsem jí tedy tiše otevřela dveře kupé, aby mohla odejít. Prorvala se mezi dveřmi s těmi taškami, nelenila, zastavila se, otočila se na mně a říká: „Dobytku hnusnej“ a šla.
Chvíli jsem seděla a přemýšlela, co to všechno mělo znamenat. První, co mně napadlo bylo, abych si to nebrala hlavně osobně, že to byl evidentně nemocný člověk. „Nemá to s tebou nic společného, nech to být holka, hlavně klid.“
Ale pak jsem si uvědomila, že to prostě nebyla jen tak ledajaká baba. Ne, nebyla, byla to totiž jistojistě Baba Jaga 😀 Ta, jak známo, má podobu staré odpudivé ženy, se šedými vlasy, často velmi vyhublé (její vzhled mate, je daleko silnější než vypadá) a někdy i s železnými zuby (myslela jsem, že jsou zlaté ale nebyly). Svá dlouhá prověšená ňadra si přehazuje přes rameno při pronásledování své oběti (to myslím udělala při tom, jak se oblékala). Přítomnost cizince odhaluje díky svému vynikajícímu čichu (to je to „čím to smrdí?“) Je prezentována jako lidožroutka s nesmírnou chutí k jídlu, s oblibou požírá děti, ale nepohrdne ani dospělým (doprdele). Ve svém obydlí mívá plnou spižírnu (ty dvě plné tašky), lze ji vidět, jak si brousí své velké zuby či pronásleduje svou oběť s doširoka otevřenými ústy a snaží se ji lapit svým dlouhým jazykem.
Nakonec se mi tedy vlastně ulevilo, že je pryč a že mně tím hnusným proříznutým dlouhým jazykem nelapila, uff.
A také bych vás chtěla hlavně varovat, neboť po tom, co vystoupila z vlaku, teď jede dál ve svém hmoždíři, palicí se odráží, pometlem stopu zametá a hledá, koho si o velikonocích upeče, místo beránka. Pozorně se venku rozhlížejte, až půjdete na procházku nebo budete samy na lesní pěšině. A kdyby k vám náhodou přišla vetchá stařenka, pamatujte, že musíte být za každou cenu zdvořilí, jestli to bude pohádková babička, odměna vás nemine, jestli baba Jaga, možná, že vás nesežere… 😀
