Bylo mi patnáct a mojí mámě pětatřicet. To už je věk těsně před důchodem, říkala jsem si. Všechno má za sebou, jen nuda, šeď a stereotyp. Dnes je mi třicetčtyři a s nadšením zjišťuji, že to s tou třicítkou není vůbec zlé. Život nekončí, ba naopak. Žena zraje a teprve po třicítce to začíná mít šťávu.
Šachová partie je rozehraná a nezapomeň, že dáma může všemi směry, pokud ví jak na to
Vím, co chci a jdu si za tím
Přišel TEN věk a já se na spoustu věcí začala dívat jinak. Přišla změna. To co se ještě před časem zdálo nemožné, bylo teď realitou. Najednou jsem viděla možnosti. A začala je využívat. Jako bych si řekla „Tak živote, už jsem tu nějaký čas, koukej mi dát víc.“ A on mi začal nabízet různé zajímavé cesty. Stačilo si jen vybrat.
-
A tak se snažím vést své děti tak, aby měly svůj názor, viděly krásno v každodennosti, barvy v zimním šedavém odpoledni, lásku v objetí.
Píšu a přináší mi to radost. I peníze.
Tvořím, potkávám se se zajímavými lidmi a vnímám jejich různorodou energii.
Cvičím, hýbu se a jím, abych se sama sobě líbila.
Vyžívám se v jógových meditacích, abych nezapomněla, že život je dar a já jsem středem svého života.
Dýchám. Správně. S každým hlubokým nádechem do sebe dostávám něco nového a dobrého. Změna je dobrá, ať už je jakákoliv. Vždy s sebou přinese něco nového. S výdechem ze mě naopak odchází to staré a špatné. Zkuste zavřít oči a nadechnout se, vydechnout. Nádech, výdech, nádech, výdech. Dech. To je život.
Dělám si radost. Tohle je pro mě úplně nové a je to skvělá forma jak se pochválit za úspěch, byť jen malý. Motivace je důležitá.
Sebevědomí, vítej v mém životě
Začala jsem se na sebe dívat jinýma očima. Užívat si toho, že mi něco jde a snažím se v tom stále zlepšovat. Chválit se. Jo, makám na sobě a dělá mi to radost. Hodnoty se zvyšují, moje nároky (nejen na sebe) také a já cítím jak zářím. Mám síly na rozdávání a i když si uvědomuji, že nic netrvá věčně, užívám si tu energii, vášeň a chuť tvořit. Jedu naplno. Teď a tady. Žádné potom, jednou, příště. Je pouhé teď! Zjišťuji, že vše to začíná ve mně a nikdo jiný nemůže za to jaký život žiji, nebo budu žít.
Mám se ráda
Poznávám, že červená rtěnka, laskavé oči a úsměv v ranní mhd dělá zázraky. Věřím si. Konečně o sobě přestávám pochybovat a k lidem, kteří se ve mě snaží nějaké pochyby vzbudit, se stavím zády. Stýkám se pouze s těmi, se kterými chci. Ti mi za to stojí. Tady nejde o kvantitu, ale o kvalitu.
Chci poznat celý svět
Lidi, místa, města, věci, etnicita, energie, alkohol, jídlo. Vždy jsem chtěla alespoň trochu cestovat, navštívit různá zajímavá místa naší planety, ale měla jsem pocit, že na to musí být člověk bohatý, mít skvělou angličtinu a dospělé děti. Jenže pak jsme si s kamarádkou Evou řekly, že furt jen mluvíme, fňukáme a že to za nás nikdo jiný nezařídí. A tak jsme koupily letenky a letíme do Skotska. Tam načerpáme jejich magickou energii a pak to vezmeme přes Londýn (protože všechny velké cesty vedou přes Londýn) zpátky domů. Letíme v březnu. S bídnou angličtinou, pár tisícovkama, jedním batohem na zádech, ale nesmírnou chutí to zažít. Beru to jako start nové životní etapy s názvem „Poznávání.“
Hlavně nežít jen napůl
Přešla jsem hranici třiceti let a přišlo uvědomění, že chci od života co nejvíc mi dá. A sny mám proto, abych si je plnila. Každý dostane jen tolik, o kolik si řekne.
