„V Afghánistánu musíš zabít všechno, co se skrývá ve tvém nitru, a přizpůsobit se společnosti. Je to jediný způsob, jak můžeš přežít.“ – str. 58 –
Tajný život afghánských dívek nabízí detailní vhled do jedné formy afghánských tradic, o které většina z nás ani netuší, že existuje a která je pro nás naprosto nepochopitelná. Zajisté máme určité zažité představy o životě tamních žen. Víme, že jejich život ve společnosti vybudované striktně na segregaci mužů a žen, v zemi, která je věčně zmítaná chudobou, nezaměstnaností a nikdy nekončící válkou, není vůbec jednoduchý, stejně tak jako v jiných silně radikálních islámských zemích. Afghánistán je v našich poměrech znám zejména díky proslulému nábožensko-politickému hnutí Tálibán, jež v minulosti finančně ale i vojensky podporovaly mnohé teroristické organizace, například al-Káida Usámy bin Ládina. Ovšem slyšeli jste někdy o afghánském zvyku označovaném pojmem bača poš? Já, ačkoliv se o muslimský svět zajímám již dlouhá léta, jsem s tímto slovíčkem přišla do kontaktu poprvé až s přečtením této knihy.
Co to tedy bača poš vlastně je? Jde o prastarou kontroverzní tradici, kdy se rodiče rozhodnou vydávat své dospívající dívky za chlapce! Pouze blízké okolí si je vědomo, že se jedná o dceru, ale ve společnosti tato dcera vystupuje jako syn. Syn, který se do rodiny bohužel nenarodil. Proč však toto rodiny dopouštějí? Jaký k tomu mají důvod?
Ve zcela patrilineární kultuře, která si absolutně neváží ženského pohlaví, kdy není žena považována za lidskou bytost a kde mají ženy mnohdy horší postavení než hospodářská zvířata (zejména na venkovech a v odlehlých částech země), mají o to horší život, pokud svému muži neporodí mužského potomka! Když žena nemá syna, který je povinný kvůli dobrému postavení a pověsti, tak rodina není v očích afghánské kultury kompletní. Je to známka slabosti a zranitelnosti. Vlastně jediným smyslem života ženy je přivést na svět chlapce. Pokud tento smysl nenaplní, je s ní něco v nepořádku a může být dokonce zavržena. V lepším případě ji zavrhne společnost, v horším manžel a rodina. Afghánci věří, že právě žena může vybrat pohlaví nenarozeného dítěte a to tím, že se vnitřně rozhodne. Proto také neschopnost ženy přivést na svět syna nevyvolává žádný soucit.
„Žena je pro mnoho Afghánců tzv. naqís al-aql „slaboduchá“, neboť žena je stvoření, kterému se kvůli slabému mozku nedostává moudrosti.“ – str. 43 –
Takové přestrojování sebou přináší řady výhod, ale i negativních zkušeností. Výhodné je především pro dívky pocházejících z vyšší nebo střední třídy, protože právě ony mohou prožít ten opravdový život, v němž je jim dovoleno jinak zapovězené, třeba radovat se z maličkostí! Taková slečna může jezdit na kole, chodit na hřiště, pouštět draka, chodit ven za zábavou. Pro některé je přestrojení za chlapce jediný způsob, jak se prosadit. Bohužel pro dívky z chudých rodin tato tradice výhody neskýtá žádné. Taková dívka se musí mnohdy starat o obživu rodiny nucenou dětskou prací. Žádná dětská práva v Afghánistánu neexistují.
Jedno je však pro bača poš zásadní. Každá dívka musí s přestrojováním přestat v pubertě, kdy se z ní stává žena. Pak se vrací do své ženské role, vdá se a rodí vlastní děti.
Autorka knihy sleduje příběh poslankyně afghánského parlamentu Azity Rafaat. Azita je dcerou vzdělaných rodičů bojujících o rovnocennost pohlaví. Azita se narodila v době saurové revoluce, kdy se komunisté pučem dostali v Kábulu k moci. Rusové zavedli v zemi mnohé odvážné reformy, pro afghánské něžné pohlaví představoval nejvýznamnější počin fakt, že se snažili o prosazení lepšího společenského postavení žen. Azitě bylo umožněno perfektní vzdělání. V současnosti vychovává svou čtvrtou nejmladší dceru Mahnúš jako syna jménem Mehran a to zejména z toho důvodu, aby nebylo zpochybňováno její postavení zákonodárkyně. A když na tuto skutečnost společnost přijde? V zásadě se nic neděje, protože mít falešného syna je lepší než nemít žádného! Afghánská společnost jednoduše vyžaduje syna za jakoukoliv cenu.
Autorka nám přibližuje i další podobné osudy afghánských žen, které musely ve svém dospívání předstírat, že jsou chlapci.
Osud žen v afghánské kultuře je zcela v rukou mužů. Záleží pouze na otci a později na manželi, co ženě dovolí. Ti liberálnější je podporují ve studiu, umožní jim pracovat. Většina mužů však své ženy týrá, bije. „Dívku je dobré mít pouze s dobrým mužem, se špatným manželem nechceš mít žádné dcery, protože budou trpět stejně jako jejich matka.“ – str. 65 –
Vlastní pocit z četby: Fascinující kniha o tradici jedné muslimské země, která vám doslova vyrazí dech. Vlastně se nedá ani uvěřit, že někde něco takového musí ženy podstupovat! Vždyť postavení žen je zde horší než v mnohé rozvojové zemi v Africe! Tato kniha jistě stojí za přečtení a nám, ženám z civilizovaného světa, nestačí než poděkovat za lidské zacházení. Ne, nevtipkuji…
Technické poznámky: Kniha byla vydána v roce 2016 nakladatelstvím Libri. Celkem má 276 stran. Z originálu přeložila Olga Čamková, obálku navrhl Pavel Rajský.
||Blog
