….co tedy dělat celý život, aby člověk nečekal jen na Anděla smrti – odpověď v básni antverpského tiskaře Christopha Plantina (v překladu Miroslava Macka):
Mít pohodlný dům a navíc krásný k tomu,
se spoustou stromů, jež provoňují sad,
mnohem víc vína, než dětí sobě přát,
pak mírnou, milou choť a věrnou paní domu.
sester a bratří, jež touží jenom brát,
nebát se mocných, vždy za svým pevně stát,
mít rovný, silný růst, jenž podobá se stromu.
Být prostý slávy, pokojně si žít,
nic nepřehánět, pevnou víru mít,
krotit své vášně, nebýt k nim však slepý,
mít zdravým rozumem vždy hlavu jatou,
s pokorou ovšem roubovat své štěpy
a poklidně zde čekat na zubatou
Slza v oku,
v srdci ještě láska dýchá,
smutek květinami zakrýváme,
dušičkový čas tu zase máme.
Je cítit blízkost všech,
kteří už museli odejít,
přejme jim hlavně klid.
Jeden den v roce,
být zase s nimi,
odpustit všechny
neshody a špatné činy,
Jenom láska pravá zůstává.
Dušičkový čas vstoupil
mezi nás.
Autor: Květa Chobotová