Jak se vyrovnávám se svým hektickým životem
8.00
Jsem skřivan. Vstávám v půl sedmé. Ještě v posteli projdu maily, pak na záchod, vyčistit si zuby a převléknout se do běžeckého. Do deseti minut vyrážím čtyřikrát týdně běhat. Vím, že když to “nechám” na odpoledne, ten den už nepůjdu. Vracím se nejpozději kolem osmé a dám si rychlou sprchu. Když je manžel ještě doma, dělám snídani pro oba, pokud ne, pak jen pro sebe. V prvním případě jím v klidu u stolu, v druhém, vím, šílené, u počítače. Jednou rukou nabírám jogurt s müsli, druhou klikám myší, čtu iDnes, Seznam, Facebook, Washington Post a bohužel i milion ptákovin, které k životu vůbec nepotřebuju.
10.00
Pracuju z domova, takže ušetřím spoustu času. K počítači sedám kolem 8.30. Rána jsou moje nejproduktivnější ve všem, potřebovala bych, aby trvaly aspoň do tří do odpoledne. Když nic nehoří, na co je potřeba rychle odpovědět a když mi to jde, do oběda soustředně píšu. Když nejde, u každé páté věty skáču na Facebook, jdu si pro další čaj, hodit prádlo do pračky a podobně. Třikrát týdně chodím psát do Starbucksu přes ulici. Dřív bych řekla, že v takovém ruchu nemůžu nikdy nic napsat, v Americe jsem ale hodně sama a v kavárně je mi dobře. Zatímco v Česku bych poslouchala, co se šustne u vedlejšího stolu, angličtinu dokážu vypnout. Objednám si cappuccino a vrhám se do práce.
12.00
Obědvám. Zbytky od večeře, sendvič z domova nebo ze Subwaye, bleskově udělanou omeletu nebo proteinové palačinky s jogurtem. Dvakrát týdně mám školu. Cesta mi trvá 12 minut, jsem tam do půl čtvrté. Když škola není, vracím se okamžitě po jídle zpátky k psaní. Píšu, dokud mám nápady a energii. Vím, že co neudělám zhruba do tří, to už nebude. Když odevzdám článek, přichází na řadu blog.
14.00
Jsem buď ve škole, nebo u počítače, to buď doma nebo ve Starbucksu, výjimečně v knihovně. Když dopíšu, co je třeba, odpovídám na e-maily. Skvělé je, že v tu dobu už všichni v Česku mají večer, takže nechodí moc odpovědí. Pokaždé mám tím pádem pocit, že jsem toho spoustu vyřídila, i když schránku nikdy úplně nevyprázdním. V tuhle dobu také hledám náměty na další články, sepisuju otázky pro odborníky nebo si domlouvám Skype rozhovory.
16.00
Ať jsem doma nebo v kavárně, prakticky denně chodím do obchodu. Je to můj zlozvyk, který se mi nedaří zlomit, a taky největší žrout času. Děláme sice pravidelný velký nákup potravin, nedokážu z něj ale udělat víc než dvě večeře. Vždycky ještě něco potřebuju. Někdy jdu i dvakrát. Když přijedu domů, snažím se dělat věci alá prádlo, rychlý úklid, případně ještě maily. Mezi pátou a šestou vařím večeři. Nikdy jsem nebyla velká kuchařka, ale v Americe mě to baví. Objevila jsem totiž Italku Lauru a její skvělé videorecepty, podle kterých mi to jde, čti – dá se to jíst. Dala jsem si závazek vyzkoušet aspoň jednou týdně nový recept na jídlo a nový dezert. Zhruba jednou týdně chodíme s přáteli nebo kolegy od muže z práce na jídlo do restaurace.
18.00
Přijíždí manžel, večeříme. V létě hodně grilujeme. Potom dám nádobí do myčky, povídáme, když nesním moc jídla a chce se mi, v létě chodím na večer ještě na brusle nebo do bazénu. Někdy jdeme oba. Výhoda je, že mám všechno blízko domova, za minutu jsem u vody. Kdybych tam měla jet metrem nebo autem v těch zácpách, co jsou tady, nešla bych. Jindy dělám zase úkoly nebo projekty do školy, případně uzávěrky, když něco hodně hoří a já nestíhám.
20.00
Můj čas a manželem. V létě chodíme na procházky, v zimě jsme doma a sledujeme seriály. Těm jsem v Americe totálně propadla, jsem schopná prosedět u televize i šest hodin. Vůbec toho nelituju. Když nemám seriálové období, to je třeba teď, hodně čtu. Čtu všechno: noviny, časopisy, české i americké, blogy, knihy. Přečtu minimálně jednu knížku týdně. Když mě něco chytne, nevím, kdy přestat. Včera jsem byla u detektivky Míši Klevisové do jedné do rána. Někdy čtení přeruším a surfuju na Facebooku, Instagramu, diskuzích o běhání, politice, všem. Trochu si za to nadávám, ale vlastně je to pro mě inspirace, co psát, o čem přemýšlet.
22.00
Seriál nebo kniha. Nebýt mého muže, byla bych u nich do rána. Tím pádem bych ráno nevstala, nešla běhat, nic neudělala a byla bych na sebe příšerně naštvaná. To díky němu se jdu odlíčit, vyčistit si zuby, udělat večerní hygienu a taky vypnout počítač. Ten jede pořád, spíš tak nějak pro jistotu, než že bych u něj seděla. V posteli před usnutím ještě píšu diář, čtyři pět vět o tom, co se mi povedlo a co dobrého se dneska stalo. Často si o tom povídáme. Usínáme kolem jedenácté. Spím většinou okamžitě.
