Seznamka po padesátce: Jaruščin příběh s nečekaným závěrem
„Máš?“
„Mám! A ty?“¨
„Taky mám a velkou,“ Jaruška laškovně poplácá plážovou tašku na svém rameni. Když si ve svých 55 letech dávala inzerát na seznamku, nikdy ji nenapadlo, že to bude takové dobrodružství. Čekala nějakého staršího, usedlého pána, kterému bude prát, žehlit, uklízet a vařit, aby se s ní pak na oplátku vodil za ruku po městě a občas zašli do kina nebo do divadla. On by jí podržel dveře a ona by se na něj vlídně usmála.
Jenže realita byla úplně jiná. Na její inzerát reagovali samí muži, kteří chtěli sex. Rovnou a přímo. Jenže Jaruška byla deset let vdova a na takové věci dávno rezignovala. Představovala si klidné stáří po boku džentlmena, který bude respektovat její přechod, a stráví s ní poklidné večery s kávičkou či vínkem na terase vinárny. Nejdříve přímočaré výzvy ignorovala, ty nejdotěrnější mazala a blokovala, ale pak se objevil Pavel…
Pavel se od ostatních nelišil tím, že by nechtěl sex. Chtěl. Z řady vybočoval díky tomu, že mu bylo o dvacet let méně než Jarušce, neměl pivní mozol, kostkovanou košili, ponožky v sandálech, nehrál si na trampa, nefotil se na profil s kamarádama, ani s jídlem v puse, a hlavně nebyl samý chlup jako většina zájemců. Jaruška si dlouho prohlížela toho štíhlého, čistého kluka v tričku s límečkem a džínách, který jí napsal, že hledá ženu, která už ví, co chce, a dá se s ní po „tom“ i mluvit, než se rozhodla odepsat. Beztak to bude nějaký sňatkový podvodník.
Na první schůzku ji pozval do kavárny, podržel jí dveře i židli a bez mrknutí oka zaplatil účet. Při jídle se s ní bavil o ní, o své práci v muzeu a o receptech své maminky. Když se loučili, políbil jí ruku a zašeptal jí do ucha, že mu bylo velkým potěšením. Jaruška pocítila to, co už léta ne. Podlomila se jí kolena a rozhořel plamínek mezi stehny. Pavel se jí podíval hluboko do očí a zeptal se jí: „Nemohli bychom se příště vidět více v soukromí?“ Dobře si pamatovala, že jen kývla, protože se nezmohla ani na slovo. Jak to, že ten krásný, mladý kluk stojí o ni? Vždyť je proti němu tak stará!
Když jí druhý den volal, kdy a kde se znovu uvidí, odpověděla jen: „A co tam, kde minule?“
„Chtěl bych s tebou být více sám,“ zašeptal Pavel do telefonu.
„Dáš mi čas? Je to na mne trochu rychlé,“ přiznala Jaruška.
Pavel se omluvil, že nechce spěchat a pozval Jarušku opět do vinárny, znovu zaplatil, další den šli do kina a pak na procházku po parku, a v pátek vzal Jarušku na večerní prohlídku muzea, kde pracoval. Naprosto ji okouzlil svými znalostmi. Jaruška už v místním muzeu párkrát byla, ale nikdy to nebylo takové jako s Pavlem. A když na konci prohlídky zašeptal: „Už dlouho jsem po nikom netoužil tak, jako po tobě,“ věděla Jaruška, že je ztracená a že ochotně odloží svůj celibát. Odhodlaně políbila Pavla na rty. Ten jí ale odstrčil: „Blázínku, takhle bych se neudržel a tady jsou všude kamery…,“ vysvětlil omluvně. „Dneska mám noční, ale zítra bych mohl přijít k tobě…“ políbil ji na ucho.
Jaruška byla celá roztřesená z představy, kam všude by ji mohl ten pohledný voňavý mladík ještě políbit, ale vzpomněla si na zvědavou spolubydlící ve svém bytě – Olinku. A Olinka dohromady s Pavlem, to by nedělalo dobrotu. Všude by to vykecala a ještě by je pomluvila. „Nešlo by to u tebe? Já mám spolubydlící…“ zašeptá Jaruška zkormouceně.
Pavel celý povadne: „Tak to je teda průšvih. Já bydlím u rodičů.“
„Aha!“ tak tahle varianta Jarušku nenapadla. V jejím věku už bydlel s rodiči málokdo. „Tak co budeme dělat? Půjdeme do hotelu?“
„Obávám se, že na hotel Grand tady ve městě nemám peníze,“ pokrčí Pavel rameny.
„To já také ne, ale tak půjdeme do nějakého motelu mimo město…“ Jarušce je stydno s Pavlem o takových věcech mluvit.
„Máš auto?“ zeptá se s nadějí v hlase Pavel.
„Ne, nemám ani řidičák, na co by mi bylo?“ podiví se Jaruška.
„Tak to do toho motorestu nemáme, jak dojet…“ odvětí Pavel, „jedině na kole,“ dodá ještě.
„Na kolo mě nikdo nedostane,“ prskne Jaruška.
„Tak to jsme v pytli!“ konstatuje Pavel, „V tvém profilu bylo, že máš byt…“
„Já ho mám, jen jsem nechtěla bydlet sama, tak jsem si vzala nájemnici…“ konstatuje Jaruška, „Tak co budeme dělat?“ dívá se s nadějí na Pavla.
„Víš co, tak se zítra sejdeme u splavu. A vezmi s sebou deku,“ dodá Pavel a rozloučí se.
Tak se tu dneska sešli. Jaruška má v tašce deku, Pavel druhou. A také lahev vína, dva průhledné kelímky, vývrtku a krabičku kondomů.
Jenže je příliš hezké počasí a u splavu je spousta lidí, kteří se chtějí koupat. Rozhodnou se tedy jít do parku, ale tam jsou mračna kočárků a maminek. Jediný plac uprostřed parku je obsazený jiným párem, který tvoří sendvič mezi dekami a je na první pohled jasné, co tam, za denního světla, přede všemi, dělají. To Jarušku znejistí natolik, že si v parku odmítne i jen sednout a dát si víno. Trochu pookřeje, až když dojdou do lesíka, rozprostřou deku a ťuknou si. Ale když Jaruška vyndá šunku a sýr k vínu, objeví se pes, za ním druhý a pak páníček jednoho z nich.
Nezbylo jim než sbalit deky a vrátit se zpět k řece. Pavel tu ví o jednom takovém tajném „místečku“. Jenže o tom místečku věděl i někdo jiný a zdálo se mu asi moc prázdné, protože tu vyklopil vozejk odpadu ze stavby. Jaruška toho má dost. Jakákoliv chuť na sex ji už dávno přešla a má hroznou žízeň. Zajdou tedy do místní hospůdky se zahrádkou a zapijí svůj neuskutečněný sen o prvním sexu pivem. Jedním, druhým, panáčkem, a kdo by to počítal, když se pije na žal a čeká na tmu…
Druhý den ráno probudí Jarušku zima a bolest v zádech. Posadí se a svět se pod ní pořádně zhoupne. To toho vypila tolik?! Otevře pořádně oči a nechce se jí věřit. Sedí totiž na dně loďky mezi rákosím. Všude kolem je špína, létá hmyz a dokonce vidí hlavu mrtvé ryby: „Fuj!“ zaječí Jaruška a uvědomí si, že Pavel vedle ní je nahý a ona vlastně také. Rychle sahá kolem sebe a hledá cokoliv, co by si oblékla. Nakonec najde Pavlovy kraťasy. Přidrží si je před prsy a zatřese s Pavlem: „Co tady děláme?“ Jaruška šeptá, i když kolem není živáčka.
„Plujeme?“ zablábolí ospale Pavel.
„Sedíš mi na oblečení,“ konstatuje vyčítavě Jaruška.
„Buď shovívavá, Jaruško! Ty jsi včera seděla na mně a taky mi to nevadilo,“ mrkne na ni Pavel a rozhodí rukama, čímž rozkýve loďku.
„Já si nic nepamatuju!“ s hrůzou konstatuje Jaruška.
„Tak to si to musíme zopáknout,“ zasměje se Pavel a sebere Jarušce své kraťasy, „Tů, tů,“ mačká Jarušce prsa jako klaksony, „popojedem!“
Jaruška neví, jestli se má zlobit nebo smát: „Tady rozhodně ne! Není mi šestnáct!“
„Že bys od včerejška tak zestárla?“ laškuje Pavel a drze mává kraťasy ve vzduchu, „Tady máme konečně soukromí, tak se neupejpej, taková kočka…“ podává Jarušce ruku, aby jí pomohl překonat nejistý terén na cestě k sobě.
Kdo by tomu odolal. Jaruška zkusí poslední protest: „Jsem celá rozlámaná, bolí mne hlava a vůbec si nepamatuju, jak jsme se sem dostali.“
„To už také nevím, ale vím, že jsem nás přivázal,“ Pavel rozšafně zvedne z vody provaz přivázaný k loďce. Bohužel se ukáže i jeho druhý konec.
„Koukám,“ Jaruška je sama překvapená, jak bezstarostnou má náladu.
„Tak jo, to se moc nepovedlo, ale tohle rameno řeky je stejně slepý… Ale co bylo potom, si pamatuju zcela jasně,“ Pavel mrká na Jarušku a ukazuje na svůj stojící penis, „Vždycky se mi líbily starší ženy, ale ty jsi prostě třída!“
Z křoví vedle loďky vyletí malé hejno kačen. Jaruška se příšerně lekne a jen tak tak se chytí za okraj rozhoupané loďky. „Myslím, že je na čase odstěhovat moji spolubydlící Olinku,“ prohlásí rozhodně, „blíží se podzim a já tu nehodlám zmrznout, ani se nechat trefit, až ty kačeny přijdou lovit.“ Vyšle k Pavlovi a jeho klínu stydlivý úsměv s ruměncem. Zbývá jí už jen poslední krok a bude v jeho náručí.
—————————————- Konec 1 ——————————————————-
Dále je pokračování jen pro ty, kteří teď nejsou uspokojeni, protože čekali víc.
Rozhodně jej nedoporučuji číst milovníkům dobrých konců, romantikům a romantičkám s citlivou duší. Dá se říci, že připravuje o iluze i ty, kteří je do této chvíle ještě měli… Ale kdo z vás si přečte oba dva, mi může v komentářích pod článkem napsat, který konec se vám líbil víc a proč;))
————————————— Pokračování – Konec 2 —————————————
„To je prima nápad!“ raduje se Pavel, „A já za tebou budu chodit, hezky do teplíčka a ty mi občas uvaříš nějakou tu mňamku… Říkala jsi, že umíš vařit, viď?“
Jaruška se zastaví uprostřed pohybu. Jaký chodit, jaký vařit? Neměl by po ní hrozně toužit? „Ty se ke mně nechceš nastěhovat?“ diví se Jaruška, „Samozřejmě, ne hned,“ lekne se sama své spontánnosti, „ale až se víc poznáme…“
„No to ne, Jaruško. Já jsem spokojenej doma u našich. Rád se pobavím, ale chci spát ve svý posteli.“
„Ve svý posteli? Ta se dá přestěhovat s tebou, ne?“
„Mám své rituály. A aspoň tě nebudu rušit svým chrápáním… Má to samé výhody. Pro oba,“ snaží se Pavel. Ale snaží se až moc. A Jaruška není včerejší. Už nejde k Pavlovi, ale sedí na sedátku co nejdál od něj. S každou jeho odpovědí se v duchu odsouvá ještě o další kousek, někam na břeh, pryč z loďky.
Ale třeba se mýlí. Možná má Pavel jen strach, jako ona. Musí to vědět! Hned teď! A klidně bude i trapná, ale legraci si z ní nikdo dělat nebude!
Jaruška se vymrští ze svého místa, naprosto nedbajíc o kývání loďky, sebere Pavlovi ještě jednou jeho kraťasy. S rychlostí kapesního zloděje sáhne do zadní kapsy. Než to Pavlovi dojde, a než se vyhrabe ze dna loďky, vyrovná kymácení a přeleze přes sedátka, vytáhne Jaruška jeho občanku a koukne do kolonky Rodinný stav.
Je to tam! Ten pravý důvod, proč Jaruška nemůže věřit žádným romantickým snům o bezpodmínečné lásce. Příčina, proč se nestane žádný zázrak a Jaruška bude zase sama. Je tam malými písmeny natištěná ta vše zabíjející hnusná realita: Ženatý.
Povídka z blogu www.olivie-uzasna.cz, kam každý čtvrtek dávám novou povídku. I dnes ji tam najdete. Sledujte mne na facebook.com/ouzasna, ať vám nic neuteče.;)
Zdroj foto: Pixabay.com
