….taková nádherná ženská jako vy…..
Musím se vám s něčím svěřit.
Ač sama ženou, fotím nejraději právě ženy. Obskakuji je, opečovávám, rozesmívávám, ale hlavně ukazuji, co je na nich jedinečné a krásné.
Nádherný úsměv
Husté vlasy
Krásné ruce
Štíhlá postava
Dlouhé řasy jak mrkací panna
Sexy výraz
Nádherné oči
….
Je snad jen jedna, dvě ženy, které se samy sobě líbí a umí to nahlas říct. A je to méně než jedno procento všech, které jsem líčila či fotila. Nebo obojí.
V sobotu jsem fotila, jako již tradičně, na akci Den, kdy se budu mít ráda. Zakladatelka a organizátorka této akce První Eva – Eva Čejková Vašková je právě ta Žena s velkým Ž, která to pochopila jinde a jinak. Možná dřív. Že je velmi velmi potřeba ženám způsobovat úsměv na tváři, pomáhat si uvědomit, jak jsou jedinečné, ukázat či naučit, jak být v životě spokojenější…..prostě obdarovávat a obdarovávat. A to se jí nádherně daří právě na těch Dnech, kdy se budu mít ráda. Letos byl třetí ročník v Pražském Atriu Flora a zároveň první akce tohoto druhu v Brně a Plzni.
A právě v Brně teď v sobotu se mi stala příhoda, díky které toto celé píšu a zamýšlím se.
Procházím se Avionem, tu cvaknu samotnou organizátorku nebo její spolupracovnice, tu zachytím ruku nalévající šampaňské jako welcome drink, tu dámy vizážistky líčí jednu ženu za druhou, tu se octnu na workshopu o sebelásce či si nechám poradit a vyberu si některou z kouček. Ochutnám zelený ječmen, dovídám se o collalloku na klouby, o samovyšetřování prsou, o různých značkách kosmetiky a jejích účincích. U jednoho stánku mě vítá cedulka JSI KRÁSNÁ, USMĚJ SE 🙂
Ovšem i na pódiu se dějí zajímavosti jako tanec či pěvecké vystoupení Ondry Rumla nebo Zuzany Gamboa. A fotím o život.
Sleduji malou nádhernou holčičku. Stojí před pódiem s tatínkem a kouká na taneční vystoupení. Vždycky se nadšeně rozzáří a utíká k tanečnicím. Tatínek ji volá zpátky. Ale ta její touha je tak velká, že to zkouší znova. A znova je unesena zpět. Slzičky, pláč, neštěstí. Situaci zachraňuje babička…..zeptá se tanečnic, jestli by jim tam jedna malá cácorka mohla dělat společnost. Mohla. To nadšení, radost, úžas, volnost pohybu…prostě tanec. Až mi naskočila husí kůže, jak jí rozumím.
A pak nám někdo přistřihl křídla. To nesmíš. Nemůžeš je rušit. A pak už se ani neodvážíme po něčem toužit, aby nás opět někdo nevykázal do patřičných mezí. Abychom nepřekážely. Nerušily.
A pak si takhle u jednoho stánku prohlížíte křišťálové závěsy. Jak se to třpytí, jak to hraje barvama, jak je to nádherné. Ale hlavně ten třpyt. Chcete si sáhnout. A ona z druhé strany paní s foťákem.
A fotí.
„Mne nefoťte, na mně není nic hezkého….“
„Taková nádherná ženská jako vy….“ opáčí ona.
V tu ránu se ta usměvavá tmavovláska s nádherným úsměvem rozplakala, omluvila a utekla.
Jak já bych ji ráda přesvědčila o její kráse……
Snad si to někde přečte…..
A uvěří…..
Mně….
Sobě…..