Náhodné setkání po letech: Co se stane, když se minulost vrátí?
„Karolíno! Počkej! To jsem já, David,“ Karolína za sebou slyší spěšné kroky.
Otočí se akorát ve chvíli, kdy muž doběhne až k ní. Zastydí se sama před sebou, že ho hned nepoznala. I když tenkrát nenosil brýle, neměl vějířky vrásek u očí a stříbrné nitky ve vlasech. Může mít tolik šedivých vlasů v …? Kolika vlastně? Karolína chvilku počítá a dojde jí, že Davidovi je už 45 let…
„..Neviděli jsme se 10 let…“ pronese tak, jako by ji to samotnou zaskočilo.
„Tak nějak. Aspoň myslím,“ David zdvihne ruku k brýlím, ale pak dá zpátky dolů a utře si ji o nohavici džínů.
Karolína k němu napřáhne tu svoji. Zároveň mu vlepí polibek na tvář. Ucítí jeho kolínskou a dojde jí, že to neměla dělat. Pořád to tam je. I po těch letech odloučení cítí tu chemii. Její srdce se rozeběhne mnohem rychleji, jeho “buch, buch“ zní tak hlasitě, že ho musí slyšet všichni kolem.
Rozpačitě pustí Davidovu ruku, „Ano, je to dlouho… Nikdy by mne nenapadlo, že tě potkám zrovna tady. Jak se máš?“
„Dobře, jak jinak? Kde se tady bereš?“ David se na ni dívá se zájmem. Karolíně to i po letech sluší. Stala se z ní sebevědomá žena. Pořád je štíhlá, i když se ji zakulatily boky a zvětšila prsa. Na čele má drobnou vrásku, když se něčemu diví.
Karolína bojuje sama se sebou. Už je to přece za ní! Dostávala se z toho dva roky a teď to vypadá, že jedno setkání všechno zbourá. Tak to tedy ne! S ní nikdo orat nebude. Dole na ni čeká sál plný lidí, kteří zaplatili, aby mohli hltat každé její slovo. Tvrdě na tom dřela a nenechá si to vzít nějakým náhodným setkáním na chodbě. I když jde lásku jejího života.
„Mám tady dole v sále přednášku. Popravdě, už jdu trošku pozdě,“ podívá se automaticky na hodinky a zároveň si uvědomí, že vlastně vůbec neví, jaký je čas. Přesto dodá: „Budu si muset pospíšit.“
„Aha, nechtěl jsem tě zdržovat. Mohli bychom se vidět třeba večer? Máš tady rodinu?“
„Večer? Večer nemůžu, mám autogramiádu své nové knížky,“ jen prosím žádné svíčky a žádnou romantiku. Tohle se nemělo stát! Karolína se narovná, uhladí si sukni a smete neviditelné smítko, ale nakonec nevydrží se nezeptat: „A ty jsi tady s rodinou?“
„Nejsem. Žádnou nemám. Žiju sám,“ odpoví David jakoby mimochodem a hned dodá: “Sejdeme se po autogramiádě? Je tady výborná vinotéka. Ještě máš ráda Sylvánské?“ mrkne na Karolínu, jako to dělával a usměje se tím rošťáckým úsměvem, co jí vždycky podlamoval kolena. „Předpokládám, že ji máš v knihkupectví na náměstí. Větší v tomhle městečku není. Vyzvednu tě tam.“
Karolína se zmůže jen na krátké kývnutí. Přemluvil ji. A ani mu to nedalo moc práce. Jak se má teď soustředit? Její přednáška! Karolína se téměř rozeběhne k výtahu. Dole na ni čeká plný sál lidí.
Celý den se Karolína vznášela na jakémsi obláčku a pak z něj padala, kdykoliv si vzpomněla na ošklivý rozchod a tu trýznivou bolest, která přišla vzápětí po něm. Pořád slyšela Davidova slova: „Děti jsou základ všeho. Je to důvod, proč jsme na světě. Vždyť jsi žena! Jak to, že ty je nechceš, když já ano? Co je špatného na tom chtít velkou rodinu?“
Karolína připouštěla, že na tom není špatného vůbec nic. Jen ona není ta správná kandidátka na matku rodu. Ona chce cestovat, fotit a psát, a ne utírat zadečky pěti dětem… A proto, že se ani jeden z nich nedokázal zříci své představy o budoucím životě, tak se raději zřekli jeden druhého a šli svou vlastní cestou. Od toho dne se neviděli.
Karolína dosud nechápe, jak to, že tenkrát nepřestalo svítit slunce, nespadl alespoň mrakodrap, když už se nezbořil celý svět. Od toho dne upadla do jakéhosi životního transu, přestala se vídat s lidmi, včetně přátel, seděla doma a koukala do prázdna. Po tvářích se jí koulely slzy a pokoušely se odplavit tu bolest ze srdce i hlavy.
Až po půlroce začala znovu normálně dýchat, objednala si letenky a odletěla do Afriky, pak do Laosu, na Bali, Nový Zéland a nakonec i do vysněné Austrálie. Fotila a psala pro časopisy o cestování. Všude potkávala spoustu báječných lidí, ale na tohohle muže nedokázala úplně zapomenout. Vlastně na něj myslela každý den. Alespoň chvilku. Dva roky na to, po tom, co spálila všechny vzpomínky, smazala emaily, společné fotografie a rozvěsila po bytě nové snímky plné slunce, korálků, moří, úsměvů, dokázala znovu začít žít ve svém rodném městě.
O Davidovi dlouhé roky neslyšela. To poslední, co se dozvěděla od společných známých, bylo, že se oženil. Vypila tenkrát lahev pravého šampaňského na jeho zdraví a v duchu mu popřála pět zdravých dětí s tatínkovým úsměvem a očima po mámě. Ráno si šla zaběhat, pak si dala dlouhou sprchu, hořkou kávu s čerstvým croissantem a odjela na dvouhodinovou thajskou masáž. Celou dobu si opakovala, že tohle všechno si může užívat díky tomu, že nemá děti a moc se jí to líbí. Žije si po svém. Má skvělou práci a až bude chtít, najde si i partnera.
Karolínu už od podepisování její poslední knihy o souostroví Fidži bolí ruka. Přesto se usmívá i na dalšího muže s její knihou. „Komu to bude?“ zeptá se dnes asi posté.
„Pro Petříka, má vaše knížky moc rád. Také chce být cestovatelem,“ tatínek posune svého syna přímo před sebe, rozcuchá mu vlasy a nakonec mu položí ruce na ramena. Jsou si podobní, i když Petřík má jiné oči. Asi po mamince. Je na ně hezký pohled. Karolína se na oba přátelsky zazubí a napíše do knihy věnování: „Malému velkému cestovateli Petříkovi s láskou Karolína…“ přidá ještě srdíčko a vrátí knihu Petříkovu tatínkovi.
„Tak ty rozdáváš srdce takhle na počkání?“ ozve se známý hlas, „To vědět, stoupnul bych si do fronty už dávno.“
„Nepovídej,“ Karolína chce dodat, že tenkrát jeho srdce hořelo pro něco nebo někoho docela jiného, ale spolkne to. Nechce se hádat. A už vůbec ne tady před lidmi. Ještě deset podpisů a fronta je u konce.
„Netušil jsem, že jsi takhle populární,“ řekne David obdivně, předá Karolíně kytici růží na dlouhém stonku.
„To já také ne, ale mám šikovného agenta… Děkuji,“ Karolína zaboří hlavu do okvětních plátků. Nevoní. Ale kdy dostala naposledy kytici od muže jen tak. Jen tak?
„A máte spolu něco?“ vyklouzne z Davida.
„Prosím?“
„Promiň, chtěl jsem se zeptat, jestli teď někoho máš.“
„A proč to chceš vědět? Pokud vím, sám jsi ženatý.“
David otevře Karolíně galantně dveře, „Už nejsem, před dvěma lety jsme se rozvedli.“
Karolína se zastaví během vteřiny v chůzi. David přes ni málem upadne, když se k němu otočí.
„Jak rozvedl? A co tvé děti? Nechtěl jsi velkou rodinu? A to jsi to teď nechal všechno na manželce a odkráčel sis středem?“ Karolína je rozčílená a sama ani neví proč. Davidovu manželku vůbec nezná, ale možná si představuje sebe na jejím místě, a proto má na Davida vztek.
„Jaký děti? Co to povídáš? Já nemám žádné děti,“ David drží Karolínu oběma rukama nad lokty a vypadá, že se jí snaží zabránit, aby ho nezbila.
„Jak to? Vždyť jsi po nich toužil a mělo jich být hned pět, pokud si pamatuju,“ Karolína je zmatená. Tak on si nakonec vzal nějakou, která taky nechtěla děti a já se kvůli němu tak trápila. Všechno si to vymyslel! Byla to výmluva! „Proč jsi vůbec dneska tady? To není náhoda, že ne?“
„Pojď si promluvit někam stranou. Ať tu neděláme lidem divadlo. Co ta vinárna?“ pokouší se David uklidnit situaci.
„Do žádný vinárny s tebou nejdu, dokud mi to nevysvětlíš,“ Karolína zhluboka dýchá a cítí, jak jí krev tepá ve spáncích. Ten hajzl! A ona kvůli němu brečela.
„Pro mě není snadný o tom mluvit,“ zašeptá David.
Karolína si uvědomí, že to pořád tam někde hluboko bolí. Jestli se chce uzdravit, musí mít jasno. Pokud se znovu zapřede s tímhle mužem, další jejich rozchod už nepřežije. Rozhodne se: „Tak já ti pomůžu. Byl jsi ženatý?“
„Byl. Pět let.“
„Teď jsi dva roky rozvedený?“
„Ano.“
„Máš děti?“
„Ne, nemám děti.“
„Proč, když jsi je tak strašně chtěl? Alespoň mně jsi to tvrdil…“
„Já je opravdu chtěl.“
„A vzal sis ženu, která je nechtěla?“
„Ne.“
„Jak ne? Oba jste toužili po dětech a nemáte je?“ sotva to Karolína dořekla, došlo jí to. Z úst se jí vydralo zaúpění a přikryla si obličej dlaněmi, „Promiň!“
„To se neomlouvej. Prostě to nešlo.“
„Ty nebo ona?“
„Není to jedno? Prostě jsme se rozešli.“
„Takže ty. Co se stalo?“
„Nejsi nějaká zvědavá?“ David se křivě pousměje, „Nemohli bychom mé spermie řešit někde v ústraní? Bez těch lidí okolo?“
„Jsem zvědavá, když se najednou objevíš po tolika letech… Tak už mi to řekni, proč jsi tady?“ Karolína má jasné tušení a nedovolí Davidovi, aby uhnul.
„Dobře, viděl jsem plakáty a řekl si, že by bylo hezké tě znovu vidět…“
„Jenom vidět?“
„Musíme o tom mluvit takhle? Já jsem tě tenkrát miloval, hrozně moc…“
„Jasně, proto jsi mě opustil…“ Karolína je sarkastická.
„Já tě přece neopustil. Rozešli jsme se po vzájemné dohodě. Já chtěl děti, ty jsi je nechtěla. To prostě nešlo dohromady… Tenkrát jsem fakt nemohl tušit, že nakonec ocením ženskou, která po mně žádný děti chtít nebude…“
„Co prosím?“
„Zkoušel jsem po rozvodu různý seznamky, všechny ženský jsou tam jak posedlé. Každá po třicítce chce dítě. Asi nějaká epidemie, či co… A já se po tom všem nemůžu na dítě ani podívat. Tak jsem si vzpomněl na tebe, že jsi byla taková normální… I když jsem to teda tenkrát nějak nedokázal ocenit. Ale to jsem přece ještě nemohl vědět…“
„Takže ty jsi sem přijel jen proto, že hledáš ženskou, která po tobě nebude vyžadovat dítě!?“
„Tak takhle bych to neřekl… Spíš jsem myslel, že když už netrvá ten důvod, proč jsme se tenkrát rozešli, že bysme to jako zase mohli zkusit…“ David se dívá na Karolínu a nechápe, co se to s ní děje. Proč mu nerozumí? Vždyť je to tak logické…
Karolína se rozhlédne. Zachytí pár pohledů lidí kolem, kteří se rozpačitě rozejdou za svým cílem, „Ráda bych se vrátila do hotelu.“
„Fajn, nakonec víno si můžeme objednat i na pokoj,“ David chce vzít Karolínu za ruku. Ta ho odstrčí. „Myslím, že to nevyjde. Půjdu si lehnout. Těhuky by neměly pít alkohol, zato hodně odpočívat…“
Karolína už se ani neohlédne a běží přes celé náměstí až do hotelu. V pokoji padne na postel a rozbrečí se. Život není spravedlivý! Skoro čtyřicet let nechtěla děti, přišla kvůli tomu o lásku svého života, a teď, když se jí na poslední chvíli zblázní hormony a otěhotní, přijde o ni znovu, protože její princ už žádné děti nechce!
Karolína si utře slzy. A měl David jinou možnost? Nedala mu žádnou šanci. Třeba by byl nakonec i rád… Karolína se vysmrká a zvedne telefon. Volá na recepci, „Prosím vás, jaké číslo pokoje má pan David Novotný, co bydlí tady v hotelu?“
„Šestnáctku, ale myslím, že šel právě za vámi. Objednával tu ananasový džus a dvě skleničky…“
Zdroj foto: Klára – www.uzasno.cz