Hlásím se vám se stále předvánoční náladou, doplněnou o drobné nachlazení, no ale na instragramu jsme spolu rozjeli cvičící adventní výzvu a tak si říkám, že vám k tomu něco napíšu, ať to naše velký cvičení má taky nějakou hlavu a patu, že jo.
Než se pustím do nějakého rádoby seriózního výkladu, zajímalo by mě, jak to máte se sladkým – obecně, s Vánocemi, příležitostmi a tak. Já se třeba na Vánoce nijak zvlášť se sladkým neomezuju, zaprvý se na to těším a zadruhý jím sladký ve velkým celý rok, takže pochybuju, že by mě jeden měsíc v roce zachránil. Taky jsem máma na mateřský, takže tak nějak žiju na sladkým a kávě. Jo joo, to jsou ty rychlý cukry. Kafe teda piju černý bez ničeho, tak třeba to mě ještě chrání od větší velikosti oblečení. Každopádně – není to dobrý. Je úplně jedno, jestli chcete hubnout, cvičit jak draci, jestli chcete jen pěstovat válendo na gauči – není a není to dobrý pro vás jako pro člověka. A tady si trochu (trochu víc) sypu popel na hlavu. Kombinace sladkého a kafe je snad ta vůbec nejlepší pro tvorbu kyselého prostředí v našem těle. No a to je úplně ideální prostředí pro množení se bakterií a tak podobně, tedy pro to, být často nemocná, nachlazená, mít nějaký vleklý problém a tak.. No tak ráda bych vám řekla, že třeba od zítřka přestanu jíst sladký, ale lidi.. to byste mě museli velmi podpořit! Obávám se, že v tomhle jsem nenapravitelná. Když se odkloníme od toho zdraví, tak mně to nijak nevadí, co se týče váhy, protože mám takového pohybu s dětmi, že to ještě ten den spálím. Ale holt to zdraví no..
Já sportuji tak nějak celý život, jako dítě jsem si vyzkoušela různé sporty, ale vždy mě to více táhlo k běhání jako takovému. Vím, že jsem jako malá kreslila ve škole obrázek, čeho bych jednou chtěla dosáhnout, byly tam olympijské kruhy a atletický ovál (tam sahala má představivost a takto bylo omezeno mé malířské umění ????) Takže když si mě na meziškolních závodech vybral trenér do atletického klubu, nesla jsem přihlášku domů rodičum tak hrdě, že jsem nosem málem zavadila o strop. Verdikt zněl jasně, atletika ne, odejdou ti kolena. Takže atletika byla možná až někdy okolo osmnáctého roku, kdy jsem sice už byla atletická stará gréca, ale nepotřebovala souhlas rodičů. No, tak asi tušíte, že jsem to daleko nedotáhla, navíc jsem omdlévala na tréninku, takže zjištěná nějaká ta minivada na srdci, odběhla jsem si poslední závody MČR, mám tedy aspoň bronzovou placku a s atletikou byl konec. Jo a ve 22 mně ze dne na den odešlo to koleno, co říkali naši.. Degenerativní onemocnění chrupavky a nazdar, patnáctiminutová minioperace a mohu říct, že sportovat jsem začala nazpět tak v 25, asi? No ne vždy se ty naše sny plní tak, jak si jako děti usmyslíme, co? Každopádně jsem se tedy v tomto období ze sprintu přeorientovala na 5 km a je to má oblíbená trať – je to taková ta rychlovka mezi dlouhými běhy ???? To já můžu. Taky se moc ráda zničím ve fitku ???? To taky můžu. Nebo doma – jo vlastně, teď už jenom doma ???? Ale měli jsme s Márou moc pěkné období, kdy jsme spolu chodili cvičit do oblíbenýho fitka, které musím říct, mně osobně dost chybí. No tak hádejte jak jsme se poznali, že jo ???? Jasně že ve fitku. Ale o tom jindy, to je taky moc hezký příběh.
No a pak přišlo první těhotenství a to teda byla jízda. Nebylo mně dvakrát dobře, tuším, že to pro nás byla trochu zkouška vztahu, protože já, věčně naspeedovaná, najednou stále ležela v posteli a když ne, objímala jsem záchodovou mísu, několikrát denně, do sedmýho měsíce. Marečkovi se nijak zvlášť ven nechtělo, takže vyvolávaný porod skončil akutním císařem. Takže ne, nemám pěknou schovanou jizvu ???? Každopádně, po létě už jsem vypadala relativně normálně, měla jsem snahu začít hezky cvičit, semtam si zaběhat a docela to šlo, ale tak nějak nebyla energie. Navíc jsme chtěli děti věkově blízko sebe, no a nemuseli jsme dlouho čekat. Druhý těhotenství nemlich to samý jako to první, s tím, že jsem byla doma s Marečkem ???? Máte asi živou představu. Sárinka se s příchodem na svět neupejpala, ale teda, byla to jízda, pár měsíců jsem se z toho vzpamatovávala. Po půl roce jsem si řekla a je to dobrý, hezky si tady doma cvičím na tu diastázu, je na čase si trochu zasportovat. Tak jsem jela do Březiněvsi na trénink Alpinningu k Janičce, to je vám taková osůbka, drobná, milá, taková čistá duše – ale přátelé – ta z vás vykřeše duši! (V tom nejlepším slova smyslu!) Každopádně, jestli chcete jít domů s roztřesenými koleny, jeďte tam, stojí to za to, opravdu si dáte do těla. No jenže, pro mě to bylo moc brzy, takže jsem skončila u lékaře a dostala další stopku na nějaký to aktivní sportování.
Víte, jak moc mně to chybělo? Ani ne kvůli tomu, že bych se potřebovala nějak dostat do formy, nebo podobně. Ale ten psychický ventil. To zničení se zase trochu jinak. Ta chvíle sama pro sebe. Nejraději bych vzala tenisky a vyběhla na pole, ale to si raději ještě počkám, na jaro. Víte, říkám si, někdy jsme na sebe hodně tvrdé. Vidíme to na těch instagramech, jak jsou ty holky jak lusk dva dny po porodu. Lidi, já se na fotku umím natočit tak, že si budete myslet, že mám tak třicet kilo. No a nemám že jo. Mám povolený všechny svaly, který jdou, moje fyzička je v háji, ale – moje tělo dalo život dvěma nádherným a zdravým dětem. A tak mu dám čas. A jak dlouho? Pro mě je teď ta správná chvíle, pomalu, ale velmi pomalu začít. Ne nadarmo se říká, že se tělo 9 měsíců měnilo, tak mu dejte alespoň stejný čas, aby se z toho vzpamatovalo. Jde o spoustu hormonálních i fyzických změn, není to legrace. A samozřejmě, nedělejme ze sebe chudinky, ničehoshopné a podobně. Ale, když se na něco necítíte, nedělejte to. Když si myslíte, že na něco nestačíte, nechte si pomoci. To není žádná slabost, říci si o pomoc, a to jakoukoliv, je projevem vnitřní síly člověka. Jsem se nějak dostala trochu jinam, no nevadí – ale je to důležitý ????
Tak nazpět k tomu mému velkému návratu ke cvičení. Na instagram i facebook jsem vám nahrála 4 různé tréninky. Prvním byl kardio-silový trénink, takový testovací. Druhý byl trénink na nohy, třetí na břicho a core a čtvrtý a poslední na ruce. Takovéto tréninky si skládám pro sebe v různých obměnách, protože vím, že mi vyhovují. Dříve jsem nemusela dělat žádné kardio, stačilo mi udělat 20 sklapovaček a měla jsem vysekaný six-pack. No tak teď mám one-pack, na sklapovačky s diastázou mohu zapomenout a hlavně, a to jsem si musela jó uvědomit, je mně třicet pryč. A to tělo reaguje na všechno úplně, ale úplně jinak, než jsem byla kdy zvyklá. Takže ono to není jen tím, že je to po porodu, ale tím, že jsme starší. Hůře regenerujeme, tuk se ukládá jinam a snadněji a chce to mnohem větší snahu a odhodlání než kdy dříve. Takže co vím, že u mě funguje, jsou různé HIIT tréninky, tabaty a podobné tréninky v tempu, prokládané silovými tréninky s váhami. Kardia si chystám sama, tam přesně vím, co potřebuji, vím, které cviky mi jak pomáhají, ale se silou si nechávám radit od Máry, ten má přeci jen větší zkušenosti.
K čemu tady tedy celou dobu směřuji tento článek? Moc ráda bych vám napsala, dnes udělejte 3 série tohodle cviku v tolika opakováních a přidejte si k tomu tohle a snězte tamto. Ale to nemohu, nejsem ani nutriční specialista, osobní trenér, ani nemám kvalifikaci jako fyzioterapeut. Co ale pro vás mohu udělat, je namotivovat vás k pohybu a to jakémukoliv, který vám vyhovuje. Protože každý pohyb je pro naše tělo lepší, než žádný. A ty endorfiny po tréninku, ty za to stojí. Když cvičíte, a je jedno co přesně, jestli běháte, zvedáte váhy ve fitku, děláte jógu, nebo cokoliv jiného, a když je to vše v rozumné míře, děláte něco pro své tělo, pro svou duši, ale také pro svou rodinu. Protože se k nim vracíte sice třeba mnohdy fyzicky vyčerpaní, ale vždy s úsměvem na tváři a spokojeni sami se sebou. Za mě tedy – nemějte sport jako prostředek k hubnutí, je to jen berlička. Pokud chcete hubnout, začněte v kuchyni a přehodnoťte svůj životní styl. Sport jako takový je láska k pohybu, dělejte jej, protože vás baví, nenuťte se do něj, pak by vám stejně nepřinesl to, co od něj očekáváte. A poslední věc – tréninky jsou čtyři. Protože jeden den byste měli zařadit jen nějaké protahování, výklus, vyplavání, poslouchat, co vám to tělo po zátěži říká. A minimálně jeden den v týdnu vaše tělo potřebuje k regeneraci. A málem bych zapomněla. Není důležitý počet opakování, počet sérií, doba strávená s činkou v ruce, ani její váha. Cvičte daný cvik do té doby, dokud máte správnou techniku, dokud správně dýcháte, dokud ve svalu pociťujete pálení, ale ne bolest. V tu chvíli vám to něco dává, ve všech ostatních případech ztrácíte zbytečně svou energii a drahocený čas.
Já jsem aktuálně nachlazená, takže počkám, až to odezní a budu pokračovat ???? Držte se, mějte své tělo rádi a zkuste mu svým přístupem pomoci vám sloužit ještě mnoho let v co největší vitalitě.
Opatrujte se, moc vám děkuji za dočtení až do konce ???? A určitě mi dejte vědět, jak to vidíte vy.
Pa,
Bára
