AGENTURA FATIMA – Barbora Peschová a Marky Volf – autorka knihy I MOTÝLI PLÁČOU
pořádají 30.11. 2019 v 18h – BENEFIČNÍ MÓDNÍ PŘEHLÍDKU – KRÁLOVNY RŮŽÍ v kulturním domě Hlučín u Ostravy.
Na molo nevystoupí profesionální modelky, ale ženy – onkologické pacientky, s vlastním příběhem a životní zkušeností, která bude inspirací pro další i zdravé ženy.
Zde si přečtěte příběh jedné z nich:
Jmenuji se Petra, narodila jsem se na Slovensku, ale žiji již 13 let v Čechách. V dubnu tohoto roku mi bylo 39 let. Jsem beran, ale nejdu pokaždé hlavou proti zdi. Většinou říkám to, co si myslím, je to spojené s ješitností v mojí povaze, ale jsem za to i ráda.
A jako správný bojovník, se nikdy nevzdávám, ani v těch nejtěžších situacích! Vždy jsem byla schopna se zvednout, odrazit se ode dna a jít si za svými sny a cílý se vztyčenou hlavou.
Mám tři děti, tři malé beránky. Syn Samuel (8 a půl roku), a dvojčata Sebastian a Valerie (3 a půl roku) – jsou po mně vším, a největším hnacím motorem.
Kdysi jsem moc milovala sport. Ráda čtu, tančím, jako malá jsem hrála na piano a zpívala ve sboru. Občas píši básně nebo mé úvahy hodím na papír. To mi hodně pomáhá.
Poprvé mi rakovina prsů vstoupila do života na podzim v roce 2012- bylo mě 32 let. Načapala mě pěkně nepřipravenou. Ale copak se dá na rakovinu připravit? Měla jsem půl roků po svatbě a doma jeden a půl ročního syna.
I když pracuji ve zdravotnictví, – jako porodní asistentka – , o rakovině jsem věděla pouze to, že se na ni umírá.
Našla jsem si malou bouličku v levém prsu. Pak následovalo vyšetření, biopsie a nekonečné čekání na výsledky. Moje diagnóza zněla nejhůř, jak mohla-agresívní typ rakoviny, prognóza nejistá, spíše špatná. Výsledky jsem si přečetla sama na noční službě, a až potom – ráno na oddělení onkologie – mi je oznámila paní doktorka. Jen jsem vstoupila vyhrkla jsem ze sebe: „už to vím! Jeto špatné, že?“
Paní doktorka přikývla. Snažila se mě vlídným hlasem podpořit. Vysvětlovala mi, čím vším potřebným si budu muset projít. Já ji vůbec nevnímala. Byla jsem zmatená, netušila co přijde, na koho se obrátit!? Následoval pláč, obrovský strach a jediná myšlenka, že umřu.
Byla jsem sama, uprostřed něčeho neznámého a cítila, jak pomalu padám do propasti, ze které není cesty zpět.
Týden mi trvalo, než jsem si uspořádala myšlenky a pochopila, že otázka: „Proč právě já, když jsem v životě nikomu nic zlého neudělala?“ – nebyla na místě. Rakovinu jsem přijala s obrovskou pokorou a se ctí. Byla to pro mě svým způsobem i výzva. A já byla odhodlaná nad ní za každou cenu zvítězit! Následovalo kolečko chemoterapii, které se protáhlo na 7 měsíců. Dva týdny po prvním cyklu chemoterapie, jsem si doma ostříhala své dlouhé vlasy, se slzami v očích.
Čert vem vlasy! Hlavně, že se uzdravím.
Nosila jsem krásnou paruku, a lidé ani nepoznali, že jsem nemocná. Dokonce jsem po třetí chemoterapii odjezdila 3 hodinový spinning maraton – blázen ženská! Na onkologii mi vynadali, že hazarduji se svým zdravím, tak šlo kolo stranou. Poslední chemoterapie byla dárek k mým 33 narozeninám. Po dobu léčby jsem zvládala chodit do práce a starat se o malého syna. V květnu následovala operace – Prs šetřící výkon a odebráni všech uzlin. Dva měsíce jsem byla doma a podstoupila i 33 cyklů ozařování. Po ukončení léčby jsem nastoupila, prozatím, na poloviční úvazek do práce.
Nechápu, kde jsem brala tolik energie, ale chtěla jsem být mezi lidmi a žít život, jako před tím. Léčba nakonec byla úspěšná a vše se zdálo být na dobré cestě. Dokonce jsem po tom všem hned spontánně otěhotněla, a porodila zdravá dvojčátka. Bylo to velice náročné období a obdivuji každou maminku dvojčat, no byla jsem moc šťastná, že je mám a že jsou (jsme) zdraví.
Ale… v červnu 2018 při kontrolním mamografu a následné biopsii byl zjištěn nádor v druhém prsů – mnohem vetší. Ten pocit bezmoci, nepřeji nikomu. Jako by mi vyrvali srdce z hrudi.
Co teď?!
Doma tři malé děti a já s rakovinou ve třetím stádiu, která se mi vrátila po 5 a půl letech. Dostala jsem další pořádnou facku, ale teď už jsem věděla o rakovině mnohem víc, než poprvé. Naučila jsem se bojovat se strachem, (i když ten strach bude v mém životě už napořád), ale nebyla jsem až taková frajerka, abych se hned i s tímhle druhým pádem na dno, dokázala vyrovnat s úsměvem na rtech a nadhledem.
Strach je jako oheň, který pálí hluboko uvnitř, buď jej ovládneš a on tě zahřeje, anebo dovolíš, aby ovládal on tebe, a tak i vše spálil.
Brzy jsem se z toho oklepala, na slzy nebyl čas a já začala svůj boj podruhé. Bylo to mnohem náročnější, na mateřské dovolené s dvojčaty, ale s pomocí rodiny jsem to zvládala. Uprostřed léta jsem zahájila chemoterapie, celou léčbu jsem odchodila v šátku, na paruku jsem neměla ani pomyšlení. V lednu jsem podstoupila operaci – vzali mi celý levý prs, spolu s uzlinami. Koncem jara jsem zahájila ozařování a v říjnu ukončila biologickou léčbu.
Rakovina mě naučila si nic dopředu neplánovat a žít přítomností. Naučila mě být trpělivá, dala mi možnost nahlédnout do života jiných žen, které tahle nemoc potkala, a tak navázat nové přátelství. Současně mi ukázala, že může být i hůř. Vzala mi svobodu, kus mého těla, ulomila křídla, bez kterých nejde létat příliš vysoko – tak jak bych chtěla, a i přesto se snažím vznášet alespoň nad zemí.
Nemoc mi otevřela oči a ukázala, že ti, co to se mnou mysleli vážně – zůstali, a ti, co si jen na přátele hráli – z mého srdce odešli navždy. Mít se ráda je hodně důležité, pořád se to učím. Přála bych si, aby lidé více pečovali o své zdraví, aby ho nebrali jako samozřejmost a neříkali: „mně se to netýká!“, „mně se to nemůže stát!“ a podobně. Rakovina si nevybírá.
Učím se, že i s rakovinou se dá prožít plnohodnotný život, že život nekončí.
Přeji si, aby se už na rakovinu neumíralo a aby k sobě byli lidi lidštější a vážili si obyčejných věcí.
Zjistila jsem, že cokoliv se stane, jakkoliv zlé se to na první pohled zdá – život jde dál. Pochopila jsem, že i když má člověk nesnáze, tak na ně nemusí být sám.
Moje životní Moto proto zní: Žádný cíl není tak daleko, aby na něj nedosáhla křídla mých snů.
Petra Novotná
