„Romane, Romane, spíš?“ Pohladila ho po zádech jemně Adriana na druhý den ráno.
„Hm…,“ zabručel a otevřel oči.
„Máš připravenou snídani, dělala jsem ovesnou kaši a na svačinu do práce jsem ti uvařila pudink a na oběd tam máš fazole s těstovinami a protlakem. Já už musím běžet.“
„Kam letíš?“
„Psala šéfová kolem 4., jestli by byl dneska někdo, kdo může vzít směnu na 6. ráno, protože odpadla Katka. No a já byla vzhůru a říkala si, že to je dobrý nápad.“
„Ale pospěš si, ve tři nám jede vlak,“ upozornil ji rozespale.
„No, jak bych na to mohla zapomenout,“ zasmála se a ukázala tašku, kterou měla připravenou v chodbě. „Sejdeme se na nádraží, jak jsme byli domluvení. Sbalila jsem nám pár věcí, domů bych to nestihla, takže je beru s sebou.“
„Dobrá,“ souhlasil Roman a našpulil pusu. Adriana ho políbila a dodala: „Hlavně znovu neusni. Je skoro pět a než se probereš, máš čtvrt, tak ať jsi v práci včas. Já už musím letět, pa.“ Vyskočila z okraje postele a odcupitala do chodby, kde si spěšně obula boty, zasunula sluchátka do uší a s tichým našlapováním vyšla z bytu do dlouhé staré panelákové chodby.
„Markéto! Markéto počkej prosím tě!“ Zamávala na šéfovou Adriana, když ji uviděla před dveřmi kanceláře. „Potřebovala bych se tě na něco zeptat.“
„Adri, mám teď práce až nad hlavu, probereme to odpoledne, jo?“
„Já rovnou po směně musím letět na vlak. Jedu s přítelem za jeho rodiči.“
„Dobře, tak pojď dovnitř,“ zhluboka se nadechla a pustila ji k sobě. Adriana se sklopenou hlavou a zpocenými dlaněmi vešla a vnitřně se chvěla nervozitou.
„Posaď se,“ vybídla ji a ukázala na místo před svým psacím stolem, za který sama zasedla a zapnula si počítač.
„No, totiž, napadlo mě, že kdyby byla nějaká možnost, jestli bych nemohla nastoupit.“
„Nerozumím,“ nakrčila obočí vedoucí a zadívala se na ni upřeným pohledem.
„Jakože trvale.“
„Ach tak,“ zhluboka se nadechla a opřela se lokty o svůj stůl a propletla si prsty. „Adri, ty víš, jak to tady funguje. S tím jsi taky nastoupila jako brigádnice. Máme tu spoustu brigádníků, kteří se tu točí, a zároveň, víš, že jsou to směny nahodilé.“
„To vím,“ špitla Adriana potichu.
„Tak, bezva. A taky víš, proč můžeš pracovat přes stanové hodiny ve smlouvě, a jaké z toho pro tebe a pro ostatní z vás plynou výhody.“ Adriana znovu kývla hlavou.
„Já pro tebe nemůžu udělat víc, než dělám teď. Jsi první, komu píšu, je-li potřeba doplnit místo někoho, kdo vypadne. Každou akci, která bude, ti hlásím dopředu, ale nemůžu tě přijmout na hlavní pracovní poměr, víš, jak to šéf má.“
„I když se snažím a makám a makala bych na 100%?“
„Už teď pracuješ víc, než dobře, ale zkrátka pracovní místo, trvalé pracovní místo ti zajistit ani vyžebrat nemůžu. To není v mých silách.“
Adrianě se z té nervozity vrazily slzy do očí a zčervenaly jí tváře.
„Jo, v pořádku, to nevadí. Chápu, jsi hodná,“ snažila se, aby její hlas zněl co nejpevněji.
„Děje se něco?“ Zeptala se její šéfová, protože se nedalo všimnout jejího rozpoložení.
„Ne, ne,“ zalhala Adriana. „Všechno je v pořádku, mě jen napadlo, že bych po maturitě mohla mít pevné místo a příjem, prostě něco, kam se budu moct s jistotou každý den vracet, vytvořit si i bonitu a podobně.“
„Myslela jsem, že tvůj přítel chodí do práce,“ nadhodila.
„Jo, má práci, teď jsem mu akorát pomohla doplatit všechny dluhy, které ještě měl z minulosti, ale tenhle měsíc mu nezaplatili, a tak to bylo celkem nahraně. Pomohl nám až děda, co mi poslal na řidičák. Dokonce chce rozjet nějaký projekt nebo co a věří, že mu to klapne.“
„Upřímně? Jen mezi námi dvěma?“ Naklonila se k Adrianě ještě blíž.
„Znám tě už dlouho, ale od doby, co jste se dali s Romanem dohromady, dřeš jako kůň. Neviděla jsem tě, že bys s ostatníma někam po práci zašla. Doneslo se ke mně, že máš ještě jednu brigádu, proč to všechno?“
„Chtěla jsem nám pomoci dostat se z dluhů a začít normálně s čistým štítem, ale bylo to složitější. Roman už jednou o práci přišel, kvůli tomu, že byl ve zkušební době a pak hledal dlouho něco nového, takže je to prostě jen o tom, že táhneme za jeden provaz a musíme se podpořit.“
„A během toho, co ty jsi pracovala od rána do večera, měl alespoň on také něco vedlejšího?“
„Markéto, nemysli si, on není zlý kluk. Hledal si práci, kde to šlo, ale s jeho vzděláním bylo těžké najít odpovídající místo s dobrým platem.“
„Já nikoho nesoudím,“ odvětila šéfová. „Ale z toho, co slyším od tvých kamarádů, z toho, co vidím já sama, si myslím, že nejsi úplně šťastná. Je ti osmnáct, brzy oslavíš devatenáctiny a on je dospělý chlap, co by se měl naopak snažit skákat kolem tebe, aby vás zabezpečil a ne ty kolem něj.“
„Ale tak to není. Sama máš rodinu a chlapa a víš, jak je občas těžké projít krizí s penězmi. Tu Roman měl v našem vztahu taky. A když nemůže pracovat jeden, musí to prostě vzít druhý. To je jasné, automatické, to by udělala každá správná ženská. A věřím, že ty taky.“
„Adri, nechci ti sahat do svědomí, ani nikomu jinému, ale mám tě ráda a říct jsem ti to musela, vzhledem k tomu, v jakém stavu jsi za mnou přišla žádat mě o práci.“
„Jsem jenom po maturitě unavená, to je všechno,“ odpověděla Adriana stroze a zvedla se ze židle. „Každopádně děkuji za podporu, a kdybys věděla o něčem zajímavém, kde by měli místo, dej mi vědět, prosím, budu ráda.“
„Určitě.“
„Krásný víkend, kdybychom se už pak neviděly, a já běžím zpátky do práce.“
„Měj se Adriano a opatruj se,“ Markéta se zvedla ze židle a ještě chvíli po tom, co za sebou Adriana zavřela dveře, jen stála a zírala do prázdného prostoru, který po ní zůstal.
Slunce hřálo jako zběsilé a Adriana, která utíkala ze zastávky s taškou přes přechod, aby se co nejrychleji dostala na nádraží, byla červená jako rajské jablíčko.
Roman na ni už čekal před vchodem. Nešlo ho přehlédnout. Jeho tmavé rozježené vlasy a rozložitá postava byla pro Adrianu jasným majákem.
„Tak jsem tady, stihla jsem to,“ chrčela udýchaně. „Myslím, že bude potřeba zase začít chodit cvičit, nebo aspoň víc chodit ven, protože moje fyzička je na bodu nula.“ Držela se za bok a popadala dech.
„Jestli chceš zlepšit fyzičku, mám mnohem lepší nápad, než se potit někde za běhu v lese,“ plácl ji po zadku a otevřel velké těžké dřevěné dveře.
„Super, tvou nabídku přijímám,“ zasupěla a hodila tašku na zem, jen co došli k frontě na lístky. „Jak vlastně bylo v práci? Něco nového?“ Zeptala se Adriana a narážela tak na Romanovu zpožděnou výplatu.
„Ani ne, pořád stejný, klasika,“ pokrčil rameny Roman.
„Hrozné, neumím si představit, jak to asi musí být těžké pro chlapy, co s tebou dělají, co už mají rodinu. Ženská a děti, hypotéka auto… Nechápu, jak si to představují, že jen tak vyhlásí, že teď se výplata zpozdí a ostatní mají dělat asi co? Jsem vděčná, že my řešíme jen sami sebe. Neumím si představit, že bychom neměli na plenky.“
„Vidíš, tak to neřeš.“ Políbil ji do vlasů a strčil svou střapatou hlavu do okýnka, aby koupil dvě jízdenky.
„A to ani jako náznak, nebo příslib toho, kdy ty peníze pošlou, nemáš?“
„Lásko, kdybych věděl, tak ti to povím, nemyslíš?“
„Promiň, jsem z toho jen trochu nervózní. Dneska mi Markéta řekla, že pro mě nemají v práci místo a já prostě potřebuji něco, kde budu dělat.“
„Ale tak to už jsi věděla, že v hotelu to máš jako brigádu, divím se, že tě to tak rozhodilo.“
„Nevím, asi jsem si myslela, že to půjde nějak udělat.“
„Buď v klidu, stejně jsem s tebou o tomhle chtěl mluvit. Protože jakmile rozjedu ten projekt, budu potřebovat veškerou tvoji pomoc, takže je možná dobře, že se ti teď na nějakou práci neblýská.“
„Počkej, jak jako pomoc?“ Nechápala Adriana a sedla si na perónu na lavičku. „Já vůbec nerozumím žádným technickým věcem a asi těžko ti budu pomáhat vymýšlet a přetvářet a já nevím co všechno. Neblbni.“
„Samozřejmě, že to budu mít na starosti já, ale potřebujeme s Markem někoho, kdo bude dělat letáky, tabulky, prezentace a tak. A v tom ty jsi dobrá.“
„No nevím,“ zašklebila se Adriana. „Žádný expert nejsem.“
„Podle mého se jenom podceňuješ. V tom, v čem kulháš, si můžeš udělat kurz a jinak ostatní věci zvládneš s přehledem.“
„Myslím, že s nějakými základy bych mohla pomoci, ale určitě ne, že byste na mě delegovali cokoliv důležitého.“
„Pak taky můžeme udělat druhou věc, a to, že si někoho najdeme, kdo to bude dělat za tebe, ale je potřeba počítat s tím, že takového člověka bude potřeba zaplatit. A budeme ho muset zaplatit z peněz, co vyděláme.“
„Víš, co? Nechme to teď plavat, prosím. Nechci řešit tvůj projekt, když jedem k vašim. Chci, abychom se bavili o něčem pěkném. Mám teď peněz a starostí plné kecky. A potřebuju vypnout.“
Roman si jen povzdechnul a políbil ji. Uvnitř ale věděl, že tímhle jejich debata tento víkend určitě nekončí. Nehodlal se totiž nechat jen tak odradit.
