Při pracovní cestě, pokud není zaměstnanci daná záloha, zaměstnanec musí určité náklady zaplatit sám s tím, že je zaměstnavatel proplatí v rámci cestovního vyúčtování.
Po pracovní cestě tedy připravíme vyúčtování zahraniční cesty. Zadáme tam např. úhradu ubytování a jízdenek v cizině, které jsme zaplatili svou soukromou kartou. Přidáme výjezdy z našeho bankovního účtu, aby zaměstnavatel měl doloženo, kolik nás to v korunách stálo. Tyto částky také vyplníme do vyúčtování.
Ze strany zaměstnance to dává logicky smysl. Zaplatil za zaměstnavatele danou částku peněz. Avšak zákon tomuto neodpovídá.
Z pohledu pracovních náhrad zaměstnavatel výdaje přepočítává kurzem začátku pracovní cesty, zálohy nebo dle skutečného kurzu směny zálohy. Avšak kurz soukromé karty zaměstnance tomuto pravidlu neodpovídá. Zaměstnanec nemá na tento kurz automaticky nárok.
Pokud se rozhodne zaměstnavatel vyplatit kurz dle platební karty zaměstnavatele (Např. dle interní směrnice), jedná se o příjem navíc platený zaměstnanci (rozdíl nad hodnotu dle zákonného kurzu), který musí být zdaněn a zpojistněn – tedy je třeba z něj odvést daň a pojistné jako z běžné mzdy. Oproti náhradě výdajů, které jsou pouze vyrovnáním a nic se z nich neplatí je to rozdíl.
Avšak takto je to správně a i když logicky se to zaměstnanci nemůsí zdát logické, tak je to bohužel správně.
Zde se nejedná o poradenství, jedná se o mé zkušenosti a studium spojené s cestovními náhradami. Více si lze nastudovat v zákoníku práce a další platné legislativě.
