Zamyslela jsem se nad tím, kolik dalších lidí, kteří to v životě někam dotáhli, dosáhli velkých úspěchů, a jsou dnes pro mnohé vzorem a inspirací, ve skutečnosti vyrůstali v, mírně řečeno, nepříznivých podmínkách.
Toto je článek o znovuzrození zdravého rozumu v přístupu k dětem, ale začnu odjinud. Inspirací k zásadní změně v přístupu k našemu synovi mi byl náhodou zachycený kousek rozhovoru s Tomem Cruisem, který hovořil o tom, jak vyrůstal v bídě a domácnosti s otcem, který ho mlátil. Tehdy jsem se zamyslela nad tím, kolik dalších lidí, kteří to v životě někam dotáhli, dosáhli velkých úspěchů, a jsou dnes pro mnohé vzorem a inspirací, ve skutečnosti vyrůstali v, mírně řečeno, nepříznivých podmínkách.
Zamyslela jsem se nad svým dětstvím a dospíváním. Nevyrůstala jsem sice v úplně bídě a neměla jsem despotického otce, ale naše poměry byly možná podobné těm, které zažívali někteří z vás. i vy jste museli nosit oblečení po starším sourozenci? I u vás se sladkost kupovala jen v sobotu při „velkém nákupu“, maso bylo většinou jen v neděli a na koláč jste se těšili celý týden, protože nedělní odpoledne zpravidla znamenalo, že bude bublanina? Patříte také mezi ty, kteří od patnácti hledali brigády a možnosti, jak si vydělat pár korun a moci si koupit to, co rodiče koupit nemohli? Mezi ty, kteří na Vánoce dostali to, co „potřebovali“ a možná jednu drobnost, po které opravdu toužili? Nevím, jak se to odrazilo na vás, ale mě to rozhodně přivedlo na myšlenku, že pokud chci něco víc, budu si to muset nějak zajistit sama. A tak jsem od šestnácti let měla vždy nějakou práci, uklízela jsem, prodávala sýry na trhu, dělala hostesku…zkrátka, co jsem sehnala. Moji rodiče mi toho tehdy moc koupit nemohli, ale já jsem zjistila, ze JÁ můžu!
A tak jsem začala přehodnocovat, jak vyrůstá náš syn. Rozhodně nevyrůstá ve výrazném nedostatku a už vůbec ne v bídě. I přesto, že jsme rodiči, kteří se snaží dopřávat „za něco“, uvědomili jsme si, že dokonce i tento přístup není vůči dítěti optimální. Proč? Když si vzpomenu na své dětství, platilo u nás pravidlo: pokud chceš jít ven, musí být uklizená kuchyň. Nikoho nezajímalo, jestli jsem připravená do školy a jestli mám hotové úkoly. Já jsem musela mít uklizenou kuchyň. Mnozí rodiče se ve snaze přivést dítě k povinnostem uchýlí k tomu, že mu platí za uklízení. Někteří dokonce dávají kapesné za známky. U nás byly dobré známky povinnost, uklizený byt samozřejmost, pokud jsme já nebo sestra chtěli jít ven a podobně. Takto jsme měli jasno v tom, že jsme součást rodiny, ve které máme jasně definované místo, práva a povinnosti. Asi víte, kam mířím. Moji rodiče neměli prostředky navíc a už vůbec ne na to, aby nám dětem, platili za pomoc v domácnosti! Myslím, že vzhledem k situaci, je to ani ve snu nenapadlo. Spíše to brali tak, že jim musíme pomoci zvládnout chod rodiny a domácnosti, i když „jen“ uklizenou kuchyní a bytem. A takto pomohli oni nám – nastavili naši mysl tak, že přispívat a pomáhat je normální.
A já jsem se právě nedávno zamyslela nad tím, k čemu vedu našeho syna, když dostane žvýkačku například za to, že mi pomáhal uklízet nebo vařit. Proč by za to měl něco vůbec dostat? Co to je za zvrácenou myšlenku? Co pak k nám přišel na návštěvu? Také jsem se přistihla, jak se u nás stalo běžným, že máme doma nějakou sladkost, o kterou může kdykoliv poprosit. Napečený koláček, 3 druhy šunky, salámu, ten nebo jiný rohlík… Plnou skříň nového oblečení, které má rád a líbí se mu (i vy jste nesnášeli většinu obsahu své skříně?), nástroje, hračky… Nechápejte mě špatně, jsem pro, abychom se měli všichni tak dobře, že si tyto věci můžeme dovolit, ale když jsem se na to podívala z pohledu mého (možná i vašeho dětství), probudila jsem se do ne příjemného uvědomění. Co má být našemu synovi vlastně vzácné? Na co se má těšit? Kde má cítit takovou tu přirozenou touhu? Co ho má v určitém okamžiku nakopnout, aby šel a našel si brigádu?
A tak se mojí největší výzvou v přístupu k němu stalo: jak vytvořit prostředí, které pro něho nebude tak pohodlné, tak štědré a laskavé k jeho potřebám. Uvědomila jsem si, že náš problém je, že „můžeme“. Můžeme mu dopřát. Člověk by si řekl „proboha, co lepšího tě v životě mohlo potkat, než že můžeš svému dítěti dopřát to, co tobě dopřáno nebylo?!“ Pro mně je to, samozřejmě skvělé, ale pro naše dítě to velká výhra není. Samozřejmě, jen dokud jsem si v tom neudělala jasno.
Udělali jsme s manželem hned několik zásadních změn a nelibost se u syna projevila hned! „Jak dobře“, řekla jsem si. Nepříznivé reakce trvaly jen chvilku a už jsme, doufám, na cestě správným směrem. Ani si nechci představit, jak by to vypadalo, kdyby nám to došlo v jeho patnácti.
Myslím, že my, dnešní rodiče, příliš „můžeme“, nechceme, aby naše děti cítili nedostatek. Ale nebyl právě pocit určitého nedostatku tím, co nás samotné kdysi hnalo dopředu a pomohlo nám rychle se postavit na vlastní nohy? Bylo tolik věcí, které jsme neměli a po kterých jsme toužili, že naši mysl zaměstnávalo hlavně to, jak je získat. Co zaměstnává mysl dětí, které můžou mít a mají vlastně všechno?
