Je jedno kvůli čemu, jak dlouho a jak moc trpíte. Bolest je bolest. Strach je strach. Nelze posuzovat náš strach nebo utrpení a jeho velikost, neboť pro každého z nás je naše bolest, strach či utrpení v daný okamžik prožívaného dramatu to největší. Máme pocit, že se nám děje nějaká nespravedlnost nebo zlo.
Proč tomu tak, ale je? Proč vlastně trpíme zlem?
Možná je to tím, že ono „zlo“ milujeme. Zní to zvláštně! Proč bychom měli zlo milovat, když téměř každý touží po tom mít se dobře? Mnohokrát jsme se setkali s tím, že nějaká část v nás si stále více či méně vědomě drží pocit utrpení v sobě. A proč tomu tak je? Protože z toho stále něco máme. Stále z tohoto pocitu utrpení čerpáme nějaké výhody. Ještě stále si od našeho „utrpení“ něco slibujeme. Je těžké tuto skutečnost přijmout, protože z přirozeného zákonu sebezáchovy svému utrpení přihlížet nechceme. Ale taky zároveň nechceme našemu utrpení přihlížet, protože se bojíme, že bychom mohli odhalit svou doposud přetrvávající lásku k danému utrpení. Ano, zní to až trochu bizarně.
Mnozí z nás už jsme dokázali z velké části přijmout a uznat své stínové části. Což je důležitý a velmi odvážný krok. Možná je na čase uznat, že naše „utrpení“ nám na nějaké úrovni působí ještě stále tajné potěšení a zdá se, že nám dokonce při nějaké neznámé příležitosti slibuje jakousi rozkoš.
Je velmi důležité podívat se na naše hluboké vzorce a strachy, které nás mnohdy stále vedou k tomu živit v sobě pocit utrpení. A jak se k těmto vzorcům, které nás vedou do prožitku utrpení postavit?
Hlavní je naučit se dávat podporu s notnou dávkou soucitu a přijetí k tomu, abychom vzorce a strachy, které jsou v nás všech hluboce zakořeněny a mnohdy velmi lišácky skryty, začali plně příjmat – bez lásky a bez nenávisti, s uznáním toho, že jsou a že mají svou přítomnost v životě. Tím jim vezmeme sílu, která nás přemáhá. A vysvobodíme se z otěží „utrpení“ a začneme žít život, který přináší harmonii, po které tolik toužíme. Nezapomínejme však na to, že duše je pomalá a duševní pohyb potřebuje mnoho času, aby mohla naše duše dorůst tam, kam ji přirozeně její vývoj volá.
Jednoduše řečeno všechno má své místo, čas a všechno je uznáno a přijato v lásce, pochopení a časoprostoru. Jak se říká není žádné dobro a zlo. Existuje jen celek, do kterého patří všechno a to všechno se nazývá život.
Máme obrovskou výhodu, že žijeme v době, která nám umožňuje pomalu vstupovat do mnohdy nepoznaných prostorů zkušenosti a vědomí. Díky tomu víc a víc poznáváme, že existuje rovina vědění a zkušenosti, jež překračuje náš osobní rámec a je mnohem větší, než my.
Václav a Jana Němečkovi
