AGENTURA FATIMA – Barbora Peschová a Marky Volf – autorka knihy I MOTÝLI PLÁČOU
pořádají 30.11. 2019 v 18h – BENEFIČNÍ MÓDNÍ PŘEHLÍDKU – KRÁLOVNY RŮŽÍ v kulturním domě Hlučín u Ostravy.
Na molo nevystoupí profesionální modelky, ale ženy – onkologické pacientky, s vlastním příběhem a životní zkušeností, která bude inspirací pro další i zdravé ženy.
Zde si přečtěte příběh jedné z nich:
Jmenuji se Petra, mám 45 let a jsem maminkou dvou dětí. Synovi je 15 a dceři 11 let. Jsem vdaná a s manželem rádi chodíme na procházky přírodou. Mám ráda ruční práce, zejména háčkování.
V červnu 2018 jsem byla na sono prsů a paní doktorce se „něco“ nezdálo, tak mě odeslala na mamograf a kontrolní sono. Paní primářka mi řekla, že to na 90% nevypadá jako nádor, ale pro jistotu udělá biopsii. To jsem byla ještě v klidu. Po týdnu jsem si šla pro výsledky a bylo to pozitivní. Moje první slova v ordinaci byla „A co děti?“. Ten den ani nevím, jak jsem se dostala domů. Bylo to jako ve snu a jen jsem čekala, že mě někdo probudí.
Vše šlo hrozně rychle. Neměla jsem čas ani přemýšlet, co bude dál. Během 14 dní jsem měla po všech vyšetřeních a po operaci. Prodělala jsem ablaci prsu. V nemocnici jsem natrefila na skvělou partu žen. Všechny jsme byly pozitivně naladěny a věřily, že bude líp. Velkou oporou mi byl manžel, děti, kamarádky a víra. Po operaci se o mě staraly děti, které měly prázdniny a manžel, který ještě chodil do práce a po práci se staral o chod domácnosti. V tuto dobu jsem byla dost unavená a nesměla používat levou ruku. Nikdy předtím bych nevěřila, jak ruka může chybět při běžných pracích, jako třeba rozkrojit rohlík nebo otevřít láhev s vodou. Společnost mi dělaly kamarádky po telefonu, které mě nabíjely pozitivní a veselou náladou.
Dostala jsem radu: uvažuj pozitivně a všechno špatné od sebe odháněj.
Tak se tím řídím a moc mi to pomáhá. Chodím s úsměvem a užívám si každého dne. Přestala jsem řešit hlouposti.
Díky této nemoci se vztahy v naší rodině utužily, děti získaly na samostatnosti a naučily se postarat nejen o sebe.
Po operaci následovalo klasické kolečko. Chemoterapie 4+12 týdnů a 25 ozářek. Chemoterapii jsem snášela celkem dobře. Největší problém mi dělaly pachy. Nesnášela jsem ovocné vůně, a tak z domu musely zmizet mýdla, spreje, ale taky ovocné jogurty. Přišla jsem o vlasy, obočí a řasy. To nesla dcera těžce, ale zvládla to. Ozářky už byly procházka růžovou zahradou. Jen to každodenní dojíždění do nemocnice vzdálené 50 km bylo náročné. Byla jsem vyčerpaná a hodně spala.
V březnu 2019 mi skončila léčba a nastala otázka – co dál? Do té doby jsem byla každý měsíc v péči lékařů a věděla jsem, že kdyby něco, tak se na to přijde včas. Ale teď kontrola co 6 měsíců…. Jsem z toho trochu nervózní.
Po letních prázdninách jsem odjela na tři týdny do lázní. Byl to neuvěřitelný relax. Potkala jsem tam ženy se stejnou diagnózou. Byla to skvělá zkušenost. Otevřeně jsme si povídaly a navzájem předávaly rady.
Po lázních už mě čekala práce. Jsem vděčná, že jsem mohla nastoupit na zkrácený úvazek. Život se začíná vracet do normálu, i když to už nikdy nebude jako dřív.
Přehodnotila jsem priority, hlavně zdraví!
Děkuji za život a možnost tady ještě být.
Všem ženám a dívkám ve svém okolí říkám: “Kontrolujte se, choďte na vyšetření, mějte se rády a buďte trochu sobci. Alespoň jeden den v týdnu věnujte samy sobě.
S pokorou a vděčností
Petra
