Zlata Biedermannová začínala jako novinářka. Dnes je z ní odbornice na PR a marketing, která podniká ve vlastní firmě. Jaký byl pro ni přechod na “druhou stranu” médií a s jakými potížemi se v počátku své kariéry musela potýkat?

Spoustu let jsi pracovala v médiích. Dokonce i jako moderátorka Snídaně s Novou. Nechybí ti prostředí televize a adrenalin živého natáčení?

Chybí. Rozhlas a televize jsou droga. Poslední roky mi v hlavě stále hlodá malá mediální myška, která mi našeptává, že bych do tohohle krásného oboru opět mohla zavítat. Tak uvidíme, jestli existuje rozhlasový nebo televizní pořad, pro který bych se hodila. Přání Nahoru je vysláno.

Co ti práce před kamerou dala?

Maximální soustředění se v danou chvíli na konkrétní věc. Živé vysílání, ať rozhlasové nebo televizní, je pro mne královskou disciplínou. Nemůžete si dovolit jít nepřipravení, musíte umět pohotově reagovat na hosta, právě vzniklou situaci, vědět, která kamera právě svítí, abyste se dívala správně, do toho vám třeba režisér něco říká do sluchátka. Je to nádherná adrenalinová jízda, která mě naučila zvládat několik věcí najednou s maximální přesností.  Tohle byla „vysoká“ škola. A díky této zkušenosti jsem poznala několik skvělých lidí, kteří svou práci dělají bravurně, a dodnes spolupracujeme.

Kdy ses dala na „druhou stranu”, tedy stala se z novinářky PR manažerkou?

Ve chvíli, kdy už jsem byla jako rozhlasový reportér úplně vyhaslá. Tenkrát jsem cítila, že už nemůžu a nechci pokračovat, že jsem ze všeho tak unavená, že už se zkrátka do rádia netěším. Odpovídala tomu i má práce. Čím víc mi bylo těžko, tím horší má odvedená práce byla. Dřív jsem vstávala s tím, že se těším na každou novou reportáž, na lidi, které potkám. A najednou jsem ráno vstala se slzami v očích, že musím do rádia. A to byl konec. Nejsem člověk, který něco dělá proto, že musí. Pracuju, objevuju, cestuju, čtu, miluju s radostí. Pokud v tom radost není, musím pryč. A tak jsem odešla do televize Prima, kde jsem se vrhla do PR zpravodajství a některých seriálů.


Poté ses stala zároveň podnikatelkou a majitelkou agentury. Jak vzpomínáš na začátky svého podnikání?
Bylo to velmi rozporuplné období. Skončila jsem v televizi Prima a řekla si, že je na čase udělat něco svého. Něco, kde budu plně zodpovědná za všechny kroky, které udělám. Skočila jsem do toho rovnýma nohama, ostatně jako do všeho. Psal se rok 2008 a já si řekla, že pokud to neklapne, vrátím se zpět k žurnalistice, ale zkusit to musím! Tak jsem tu káru začala tlačit. Hledat první klienty, tvořit pro ně mediální komunikaci, určovat svou cenu. To bylo asi to nejtěžší.

Určit si svou cenu?

Ano. Zpočátku jsem vůbec nevěděla, kolik si za své služby říci. Měla jsem strach. Netušila jsem, podle čeho se na trhu v tomto směru řídit. Pokud jen trochu chcete, o každé profesi si můžete zjistit tisíce informací, ale o tom kolik si za práci říct a kolik kdo komu v obdobné branži platí, abyste se mohla orientovat, vám skoro nikdo neřekne. Věděla jsem jen, že mám co nabídnout, že svou práci dělám dobře, poctivě a s láskou. Jenže za to se člověk nenají a já si o peníze pořádně neuměla říct. Plácala jsem se v tom mnoho let, než jsem poznala báječnou ženu a skvělou profesionálku, šéfku českého Googlu Taniu le Moigne, která mi otevřela oči a během jedné schůzky mi pomohla srovnat pohled na mě samotnou i profesní hranice. Milá Táni, děkuju ti za to, protože ty jsi můj profesní bod zlomu. Můj odrazový můstek!

Takže dnes už to víš?

Určitě. Dnes už se nestydím a nebojím se říci, kolik chci za práci. Klienti si zaplatí za mé zkušenosti, roky praxe v oboru, za mé kontakty a výbornou práci lidí, které mám v týmu. Pokud se chtějí firmy či jednotlivci odlišit od konkurence, zvýšit image, měli by do PR investovat. Měli by investovat do sebe! Přesně to se snažím předat i lidem na našich workshopech nazvaných „Proč o vás novináři nepíšou aneb jak na kvalitní PR?“. Tam s kolegyní, novinářkou Juditou Matyášovou, učíme podnikatele, zaměstnance institucí, nadací, majitelé firem a všechny, kteří potřebuji komunikovat s médii, jak na to.

Firmu jsi původně rozjížděla se svým tehdejším manželem, ale nakonec jste se rozvedli. Jak to ovlivnilo chod firmy?

Vzala jsem si fajn chlapa a s fajn chlapem jsem se také rozvedla. Na všem jsme se domluvili, vše proběhlo hladce, tudíž i komunikace a reálie kolem firmy. Odešli jsme jeden od druhého. Už jsme si všechno předali. Nerozcházela se firma s firmou. Jsme oba rozumní, takže jsme poctivě zauvažovali, o všem si promluvili a po velmi krátké době si vše podepsali. Můj exmanžel do SeenMedia PR naskočil až několik let poté, co jsem firmu „vydupala“ ze země a pořádně rozjela, ale to na naší legislativě nic nemění. Pokud nemáte předmanželskou smlouvu, kde se toto jasně definuje, musíte při rozvodu „odevzdat“ půlku toho, co máte. A můj bývalý manžel je férový chlap, takže jsme se nedohadovali ani vteřinu. Spíš jsem u rozvodových papírů uronila slzu. Dekáda mého života „jedním podpisem“ skončila a já se strašně bála, co bude dál, i když tohle rozhodnutí bylo čistě moje.


Máš nějaká doporučení pro ženy, které se dostanou do podobné situace a před situaci začít si dělit firmu?

Snažila bych se vše dělat s klidnou hlavou, bez emocí. Naprosto racionálně. A pokud je na druhé straně člověk, kterým emoce zmítají, určitě bych vše dělala za dohledu dobrého právníka a možná i psychologa. Ze svého okolí vím, že to někdy může být pekelně těžké. Zkusme si ale v tom marastu říct, že nic netrvá věčně, že emoce vychladnou a nikdo nedokáže bojovat do konce svých dní. A taky si zkusme říci, co všechno nám za ten boj stojí. Neznamená to, že byste to měli vzdát, ani náhodou! Bojujte za to, co je opravdu vaše, co jste si vypiplali, ale nevysilujte se zbytečnostmi. I já patřím mezi lvice Elsy, ale už jsem se, díky Bohu, naučila „pouštět“. To, co nemůžu ovlivnit, pustím. Tedy, abych byla upřímná, v businessu mi to jde, v osobním životě to je horší, a to jsem zase u těch emocí.

Jak se Ti daří dnes jako podnikatelce?

Dělám to, co mám ráda, takže dobře. Stavím PR báječným českým firmám jako jsou Bohemia Healing Marienbad Waters, která stáčí léčivé vody jako Bílinská kyselka či Zaječická hořká voda, nakladatelskému domu Grada, herečce Dominice Býmové nebo celorepublikové síti Alzheimercenter.  Dospěla jsem do fáze, kdy si můžu vybrat a kdy za mnou přicházejí přesně takové firmy, pro které pracovat chci. Firmy, které vědí, co opravdu chtějí, kde rozhoduje jeden, maximálně dva lidé. Profesionálové, pro které jsou důležití lidé, se kterými pracují, férovost, dobře odvedená práce. Svoji firmu buduju tak, aby byl její „zvuk“ zapamatovatelný právě díky těmto hodnotám. Rodiče mě vychovali k pravdě, poctivosti. K tomu, abych se k problémům stavěla čelem a nestrkala hlavu do písku. Vychovali mě v lásce a k lásce, a to je ta největší hodnota, na které svůj profesní i osobní život stavím. A přestože to je mnohdy pořádná fuška, nevzdávám to a jinou cestu sama pro sebe nemám a mít nechci. Věnuji se PR, dělám workshopy na téma komunikace a PR, věnuji se mediální gramotnosti lidí v naší zemí, jelikož to považuji za velmi důležité. Do toho sportuji, jsem ambassadorkou sportovní značky Kari Traa, kterou při běhání a dalších aktivitách nosím už spoustu let a říkám si: Díky, ty Nahoře, žiju báječný život!

A jak se Ti daří jako ženě? Tzn. krásné a úspěšné manažerce, která pracuje pro velké značky… Je pravda, že takových žen se muži bojí?

Asi ano. Muže silné ženy velmi přitahují, ale jen málo z nich si s nimi umí „poradit“, umí je přijmout takové, jaké jsou. Myslím, že to ale začíná už od narození. Některé maminky totiž malé chlapečky vychovávají tak, že jim umetávají cestičky, chovají je v baldachýnu. Nenechávají je příliš samostatně myslet a utvrzují je v tom, že jsou bezchybní a každá žena je musí chtít. Mnoho chlapců také nemá vzor v rodičích. Partneři spolu neumí pořádně komunikovat. Tátové nejsou ti gentlemani, kteří maminkám otevírají dveře od auta a nosí jim nákupní tašky do bytu. Role mužů a žen se stírají. Chybí mi tu ti muži s velkým M, kteří se nezaleknou prvních problémů. Nebudou řešit trable ve vztahu tím, že utečou do jiné postele, že zkrátka nestrčí hlavu do písku a nebudou čekat, co vymyslí žena. Nechci všechny muže strkat do jednoho pytle, protože určitě existují báječní chlapi, stejně jako existují báječné a na druhou stranu příšerné ženy. Protože věřím, tak věřím, že přijde den, kdy potkám přesně takového muže, který ke mně patří. Že nebudu nucena slevovat z požadavků. Zkrátka to zaklapne jako puzzle. A jestli to tak nebude? Už nestavím svou spokojenost a středobod vesmíru na tom, zda budu či nebudu mít chlapa nebo děti.  A věřte, že dojít k tomu, bylo velmi těžké a bolestné. A tak se snažím a žiju ze dne na den, protože štěstí k nám samo nepřijde. Pro šťastný a spokojený život se musíme rozhodnout a něco pro to dělat. Takže makám!

Jaká bude Zlata v roce 2020?

Plná nápadů, snů, energie, touhy, vášně, smíchu a lásky.  Už teď mám hlavu plnou nápadů. Připravuji nové workshopy, těším se ze stávajících i nových klientů. Těším se, jak zase s rodinou a přáteli vyjedeme na dovolenou, budeme péct buřty, koupat se v rybníku. V zimě brázdit svahy na běžkách i sjezdovkách, dopřávat si svařáka s těmi, které mám ráda. Moc si přeju každé ráno otevřít oči s úsměvem a čelit životu se ctí a vášní pro všechno, co přijde. A protože už i Liška Malého prince věděla, že „správně vidíme jen srdcem,“ tak se jen tak tiše, potutelně usmívám a těším se, co ten rok 2020 přinese.

Foto: archiv Zlaty Biedermannové

Tagy:
0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account