Občas si přijdu jako stařenka. Stařenka, co nerozumí dnešnímu světu.
Doba nám umožnila sbližovat se psaním si na dálku, neustálým kontaktováním se, ale přitom…když někdo odepsat nechce, neodepíše. Nechá toho druhého v nevědomosti. Proč? Protože to jde.
Protože je jednodušší se domnívat, než být upřímný.
Ač nejsem věřící, do kostela hodím moc ráda. Mým dětským snem bylo mít tam jednou svatbu.
Byla jsem tam. Sedla si, zavřela oči a v tichu a rozjímání si přála lásku. Tolik lásky, aby pokryla celý svět.
Modlila jsem se, aby ustoupila podivná móda spojená s navazováním nových vztahů a rozcházením se.
Dokud člověk nemá jistotu někde jinde, těžko se rozchází. Je to z velké části zřejmě dáno tím, že si lidé čím dál méně věří. To může vyvolávat strach, že zůstanou sami, že na lepšího nenarazí, nebo si nadávají za to, že jim něco vadí, a že si stěžují. Na druhou stranu, jak pak bolí toho druhého, když se stává v podstatě jen výplní času někomu, kdo nechce být sám?
Přemýšlela jsem, co lidem může dát vztah, ve kterém necítí zamilovanost, lásku a hloubku? Vztah, který v nich nevzbuzuje niterné a bolestné vzpomínky a události, díky kterým roste?
Tolik se mýlím, když jsem si myslela, že jen díky tomu, co v nás vyvolává milovaný člověk, můžeme nahlédnout do svého nitra, do svých vzpomínek a vyrovnat se s mnohými dětskými traumaty?
Jen málo lidí je dnes asi schopno bojovat. Já bojuju vždy a za každou cenu. Občas až trochu závisle, kdy chci spravovat něco, co spravit nelze.
Ale i cesta je cíl. Vztah vedoucí k sebepoznání, práce na něm, neutíkání před sebou samým, to je ta největší sebepoznávací cesta, jakou se můžeme dát. Ale musí být na to dva.
Nebojme se být sami sebou. Nebojme se mít pocity, nestyďme se za ně. Jsou správné. My jsme si pro sebe těmi nejdůležitějšími. Dělejme vše pro nás. Mějme rádi sami sebe.
Nezapominejme, že pokud nás někdo opustí, zradí či jinak raní, on ztrácí nejvíc…
…nás.
