…je nám padesát plus a jsme neuvěřitelně bohaté.
Vyrůstaly jsme v době, kdy podání ruky byl závazný slib, kdy se lidi scházeli bez mobilů a u stolů si povídali, kdy byl telefon doma vzácnost a telefonní budka na rohu pořád plná. Učily jsme se šít a plést, protože jsme chtěly být krásné a Burda časopisy, nebo katalogy Otto a Neckermann se schraňovaly se skoro posvátnou úctou.
Naše první lásky a zklamání se nesly v duchu disco, víme kdo byli veksláci a jak nádherně to vonělo v Tuzexu. Zažily jsme slib jiskřiček, pionýrský šátek, prvomájové průvody, chmelové i bramborové brigády, učily se žít v komunismu, nádherně mladé jsme prožily revoluci, a pak jsme se zas učily a učíme žít v dnešní době. Máme za sebou pozorování Halleyovy komety i rok 2000…
Posledních 20-30 let máme většinou v mlze. Děti, rodina, práce, práce, rodina, děti. Krásná, mladá dívka, ta ze včerejška, je najednou pryč. Kam se vlastně poděla? A kdy to vůbec stihla? Jakto, že jsme si vlastně nevšimly? Děti odchází a my se vracíme. Vracíme se zpátky k sobě. Máme už vrásky, a taky nám šediví vlasy a víme toho už víc než hodně o štěstí i bolesti, i o slzách a smíchu. Spousta z náš je už i babičkami. Zvláštními, krásnými, moudrými babičkami, které na to vlastně vůbec nevypadají a z fleku vám na místě zatančí Lambadu…
.jpg)
