Pořídila jsem si lapač snů. Přilepila jsem ho v ložnici na lustr a čekala, co se bude dít. Vzbudili mně v noci dvě noční můry, tak to asi nefunguje 😀 říkám si a asi za hodinu mně budí znova, taková jako rána, tichá, ale protože moje spaní je lehké, vzbudilo mně to. Jako, kdyby se mně někdo dotknul na noze. „Ještě ducha tady sakra“, je první, co mně napadlo, a vzpomněla si na loňské vykuřování bytu šalvějí 😀 Taky na to, jak jsem před týdnem povídala kamarádce o tom, jak, když přijdu domů, má Kuba šoupnutý pelíšek o metr až dva od místa, kde ho má normálně a že nevím, proč s ním takhle denodenně jezdí. Jezdí totiž i s celou dekou, na které je asi 15 plyšáků a musí mu to dát pěknou práci, směji se a ona na to, že mně nechce děsit, ale že jí napadlo, jestli to nedělá dědek, jak jsme pracovně nazvali loni toho vykouřenýho „ducha“. A tohle všechno mi proběhlo hlavou asi ve 3 vteřinách po tom letmém doteku, který jsem ucítila. Udělala jsem to velmi nerada 😀 ale rozsvítila jsem mobil a rozhlédla po místnosti, šťastná, že nic nevidím, jsem po chvíli zase usnula. Ráno vstávám a vedle peřiny leží lapač snů, který se mi prostě odlepil z lustru a spadnul v noci na mně 😀 naštěstí je lehounký, neboť je z peříček a způsobil mi akorát fantasmagorii v hlavě a ne modřinu. Vstávám, jdu ven se psem. Na schodech škobrtnu a málem padám ze schodů, naštěstí jsem to v rámci strachu o život s Kubou v náručí a parakotoulem ustála 😀 Obléknu si svou růžovou tutu sukni, aby byl ten den veselejší, a jdu na tramvaj. Mám 2 minuty do odjezdu, před domem vidím, že už tam tramvaj stojí, rozeběhnu se, nabírám rychlost, sprintuji, letím, brzdím, tramvaj odbržďuje a jede – jede beze mě – nadávám – nahlas – nas.aná – naho.no – neskutečný – neotesanec – nesnášim tohletoooooo – není – náhodou…. Pátek 13? 😀
