úryvek z knihy I MOTÝLI PLÁČOU:
Kapitola 25
… Chodník pokrytý jinovatkou se ve světle pouličních lamp zlatě leskne. Zabočíme do prava a za řeznictvím doleva a jsme doma. Daniel prutce přibrzdí, silnicí přebíhá černá kočka. Oslepená světli reflektoru znejistí, chce silnici přeběhnout, ale pak se zastaví a o pár kroků se vrátí. Přijde mi, že vůbec nechápe, kde je. Podívá se na nás, oči e změní ve dva jasné body. Září do tmy jako dva malé majáčky naděje. Naráz, jako by si na něco vzpoměla, rozběhne se a v mžiku zmizí v křoví na opačné straně silnice.
Matně se mi vybaví jeden rozhovor. Diskuse dvou žen ve vlaku.
“Ona mi ukradla manžela,” běsnila jedna z nich.
Ale copak jdou lidé ukrást? A copak já snad také někoho někomu kradu? Snad si to člověk dobrovolně zvolí a odejde, ne?Jsme tak trochu jako toulavé kočky, a pokud ne, máme se od nich lecčemu učit.
Vždycky jsem měla raději kočky než psy. Ta malá chlupatá stvoření schoulená v mé náruči, co spokojeně předla. Pes, ten jako by neměl jinou možnost, neodejde od pána, ani když dostane pár kopanců. Zůstane. Věrnost k pánovi, nebo jakási omezenost? Ale kočka? Ta ne, ta přeskočí plot a zmizí v nedohlednu. Nevrací se jen proto, že doma najde plnou mísu. Vrací se do náruče plné teplé lásky a do světa pohlazení.
Měli bychom se občas vzdát pohodlnosti, přeběhnout silnici, vzhnout se do života hlava nehlava, když námje náš svět těsný.
Někdy zklamaní způsobí nezvratné změny.
Život tvoří etapy, – začínají, vyvíjejí se a končí. A přestože nikdy nic skutečně neskončí, je důležité se naučit cykly uzavřít, když se kruh zavře, posunout se dopředu a vyhnout se tomu, abychom zamrzli v neurčitém bodě.
To už je lepší přeběhnout silnici a skočit do neznáma, i když nás děsí to, co neznáme.
