Náš dům je tikající bomba. Tedy alespoň co se elektrických rozvodů týče. A proto je na místě přistoupit k dalšímu vrtání, bourání a prášení. Zítra se přijede na chaloupku podívat pan přes dráty aby mi pověděl, že všechno co tu máme musím vystěhovat. Že se tu bude brutálně prášit a všude bude pěkný nepořádek. A jestli s tím vůbec počítám, když tu bydlím s rok a půl starým dítětem (které zrovinka sladce sní ve své postýlce). Samozřejmě že s tím vším počítám, pane přes dráty! Proto už třetí den balím do pytlů oblečení, které nebude nějakou chvíli třeba. Do krabic skládám všechny knihy. Přemýšlím co nechat do poslední chvíle a co vynést na půdu už teď. Zařizuji hlídání a dočasný azyl pro moje děvčátko. Počítám, kolik průšvíhů se zase ukáže, až se kopne do zdi. Rozhlížím se po čistém bytě, který už za pár dní bude opět připomínat staveniště.
To je to trapné riziko rekonstrukcí za pochodu. Jednou něco předěláte, všechen bordel uklidíte a za rok či dva našetříte něco pěněz, abyste si to mohli zopakovat! Náš dům už jsem z gruntu uklízela čtyřikrát, za měsíc mě to čeká po páté. No ještě že nejsem lenoch!
Ovšem když si vzpomenu na blikající světla, vyhozené pojistky při zapnuté myčce, pračce a varné konvici, a na ten drát co mi vede přes kuchyň…na nějaký binec doma dlabu! Hlavně že bude domeček zase o nějaký ten píď spravený!
