Jakmile se ke mně dostala informace o tom, že by existovala možnost, jak mně, zapálenému amatérovi, vydat knihu, do té představy jsem se zamilovala. Až jsem se na ní stala spíše závislou…
Co by…
…ale kdo…
Četl by to někdo?
Zajímalo by to někoho?
Opravdu?
Koupil by si to někdo?
Vždyť kdo by chtěl číst tvoje mnohdy nepochopitelné emoce a ještě za to platit?
Pořád jsem v hlavě měla hlasy, které nešlo přehlušit.
Naděje, sny deroucí se na povrch, představa ne úplně mého marného já.
Vše se rozpustilo začátkem tohoto týdne, kdy jsem pochopila, že představa ředitele nakladatelství, který si měl můj rukopis přečíst, se nejspíš neshodovala s jeho původní představou mnou dodané anotace.
A ty, moje drahá souputnice životem, ačkoliv bys stokrát chtěla, tento verdikt nezměníš. A nezměníš ani to, že se cítíš poníženě.
Můj život se opět, jako už mnohokrát scvrkl na každodenní práce pro tři zaměstnavatele.
Stroj s mnoha emocemi, který sem tam vybouchne na nesprávných místech.
Srdce hledající zabydlení.
Touha, která je mocná a velká, ale stále jí není dovoleno prorazit.
Jsi obyčejná, bez talentu, k ničemu, holka!
Ale jsem to já.
Trestající se ke ve vztahu k sobě, k rodině, k přátelům, ke světu, k partnerovi…
…k tomu strach z dosud nevyřčeného…
,,Občas se tak stane, že v nás zaplanou emoce, zamilujem se, ale víme, že jako pár nedokážem fungovat.”
(Komentář jedné slečny z Instagramu na téma partnerství. Pokud by kdy přišla na toto zveřejnění, snad se nebude zlobit za její citaci.)
PS: Krásné a veselé Velikonoce!
