Poslední dobou často sedávám u horkého topení s čajem v ruce a s hlavou vztyčenou k nebi a přemýšlím, co by bylo, kdyby…
Kdybych se nebála, co na ty moje činy řeknou ostatní. Kdybych se prostě pořád něčeho nebála. Co by bylo, kdybych měla víc peněz a nemusela v půlce každýho měsíce počítat, kolik mi jich ještě zbejvá. Co by bylo, kdybych se už nemusela o nic starat, kdybych prostě mohla žít po svým.
Ráda si s lidmi povídám, ráda je poslouchám a ráda se jich ptám na spoustu divných otázek, až z nich častokrát vypadne jedna a ta samá odpověď: „Hele, nechtěla bys bejt psycholog?“ Šťourání se v různých situacích je zkrátka moje parketa. Nikdy neřeknu, že to bude prostě dobrý. Chci, aby se lidi na danou situaci podívali ze všech úhlů, proč se vlastně stala, co bylo příčinou a co vlastně oni udělali špatně. A pak se častokrát zeptají: „A co mám podle tebe ksakru dělat?“ A tady přichází má oblíbená část: „Představ si, že neexistujou žádný peníze, žádný překážky, a ty můžeš dělat jen to z čeho máš zvláštní mrazení po těle, při čem ztrácíš pojem o čase a při čem zkrátka žiješ.“ Ty jiskry v očích, které často vídávám, jsou k nezaplacení. Někdo se začne smát, někdo plakat. Schválně si to zkuste. No vážně, nesmějte se. Zavřete oči a představte si to hned teď.
Máte to?
Tak já to taky mám.
Nebo víte co, ještě vám před tím něco řeknu. Na tuhle otázku se sama sebe ptám hrozně málo. Často jako bych na ni v tu chvíli, když nevím co dál, dočista zapomněla. A místo toho, abych se podívala do sebe, ptám se kolem sebe lidí, co by dělali oni. Bohužel se tím velmi často nechávám ovlivňovat. Poslední dobou jsem udělala spoustu věcí, ke kterým mě dovedly rozhovory s mými známými. Nezazlívám jim to, protože jim to vážně přišlo jako to nejlepší řešení, jen já tak nějak zapomněla na samu sebe. Co chci já? Co na to řeknu já? Schválně, co chcete vy?
A mně najednou došlo, že teď nechci bydlet vysoko v horách a vyrábět lapače snů. Že teď nechci mít farmu plnou koz a ovcí. Že nechci být pořád ta hodná holka, co dělá to, co se od ní očekává. Že konečně chci začít žít. Být odvážná, dělat to co miluju a co bych dělala i zadarmo. A v tu chvíli mi to celý došlo a hrozně jsem se rozbrečela. Došlo mi, že to mám celou dobu před sebou. Že miluju psaní.
Svůj první blog jsem si založila před více než deseti lety. Za těch deset let mě toho bavilo spousta. Zajímala jsem se o módu, fotografování, kaligrafii, time management, vykládání karet, bylinky, zdravý životní styl, život bez obalu, happiness management, testování webů a nakupování z druhé ruky. A taky o kávovou scénu, gastronomii, jógu, meditace, minimalismus, bosou chůzi, knížky, filmy, hudbu, psychologii, o to, jak lidi kolem sebe dělat šťastnější a o to, jak sebe udělat šťastnější. A o tom všem jsem psala. Byla to jedna z mála věcí, ke které jsem se vždycky vrátila.
Nad psaním trávím tolik hodin, že častokrát ztrácím pojem o čase a mnohdy jdu spát až pozdě v noci. Za tenhle čas mi nikdo neplatí a přitom to dělám s takovou vášní. Při psaní zkrátka cítím, že mi bije srdce.
A pak jsem si z ničeho nic vzpomněla na svůj první let. Bylo to někdy před šesti lety a já letěla na Kubu. Ta euforie a směs emocí, která tam na mě čekala, byla k neudržení. Chtěla jsem zažít všechno. Jen tak se procházet a čerpat místní energii. To samé jsem zažila v Amsterdamu a o rok později ve Skotsku a mně došlo, že miluju cestování. Ne to hektický, kdy za 10 dní musíte stihnout všechny nejzásadnější památky, ale že chci chvíli na tom místě pobejt, že chci navnímat tamní svět, všechny ty energie. Jen tak prostě být. A odtamtud psát nebo třeba o tom všem psát.
„A co teda teď?“ říkáte si. Nevím, ale našla jsem zas po dlouhý době cestu, po který chci jít. A nevím jestli je nejlepší, nevím jestli ji zvládnu a mám strach, stejně jako vy. Ale věřte mi nebo ne, budu teď dělat všechno pro to, aby se mi to splnilo. A když se mi to nepovede, nebudu na sebe naštvaná, ba naopak. Budu hrdá na to, že jsem to nezametla pod koberec a neřekla, že já na to stejně nemám. Protože každej máme na to, žít život podle svých představ.
