Sedím a mlčky pozoruji. Zatím nic. Moje napětí vzrůstá a mé tělo se začíná svíjet v těžko viditelných křečích.
Za chviličku uslyším první zvuk…další…další…a další…
Funguje?! Funguje!
Radostí téměř zapěji a jsem štěstím bez sebe.
Zvuk pračky se v ustálených intervalech opakuje a to mě zahlcuje nevýslovnou radostí.
Je tak úžasná! Je krásná, čistá, zachovalá, staršího data – moje!
Plnohodnotné bydlení v plnohodnotném bytě. V mém novém domově. S pár věcmi, na kterých mi doopravdy záleží. S mým rozvojem. S mým světem. S mými zkušenostmi.
Dřív jsem si myslela, že domov dělají věci.
Jenže domov mám od jisté doby tam, kde si ho udělám.
Navždy ho budu mít doma u maminky, v tom domě, kde jsem vyrůstala. V tom domě, na který mám i nemám hezké vzpomínky.
Myslela jsem si, že si nikde jinde nezvyknu. Při prvním stěhování jsem obrečela spoustu věcí, které jsem musela oželet.
Dnes mám jen čtvrtinu z nich a ani jedna z nich mi nechybí.
Protože já se cítím konečně celá.
Nepotřebuji nic, na čem jsem dřív lpěla.
Potřebuji jen sebe, svou hlavu, své srdce a pár slov k „modlitbě“ před spaním.
Sotva jsem dosnila svůj sen jednoho zasněženého zimního rána, uvědomila jsem si, jak moc jsem ve svém novém světě šťastná…
