Fíha – to byl zase jednou den….. no, ono to začalo být podezřelé už v pátek. Panička se rozhodla, že mě vykoupe, což fakt nemusím a tak jsem zase trochu protestovala, ale nebylo mi to nic platné. Jako vždy 🙂 Po koupeli panička zjistila, že se mi kolem krku udělal parádní límec – jeden chuchvalec vedle druhého. Dumala, jestli až to proschne se to “ztratí”. No neztratilo, naopak…. Hudrovala, že mě vyčesávala zbytečně, že by byl ve finále výsledek stejný. Já si to teda nemyslím, protože si pamatuju, že když mě jednou v době línání před koupelí nevyčesala, měla jsem guče všude – to byl teprve šrumec 🙂 Večer, když už jsem trochu proschla, se mi pokusila tu parádní nadílku rozčesat, leč marně. Rozhodla se, že mě teda moc trápit nebude a že se pokusí o zázrak druhý den, až proschnu úplně. Za toto rozhodnutí jsem jí byla nesmírně vděčná, jelikož jsem měla pocit, že mi nerve jen tu zacuchanou hrůzu, ale i normální srst i s kůží. Ale já jsem držela a ani jsem se nehla. Druhý den hned ráno se vrhla na chuděru Ejmínku a taky ji celou vykoupala. Malá si mi cestou do vany stěžovala tichým zakňouráním, ale pomoct jsem jí nemohla. Tak si to musela vytrpět taky. Když byla vykoupaná a řádně vytřepaná, uvelebila se v obýváku na hromadu dek, co jí panička nachystala a podřimovala. Zmohlo ji to asi víc než mě. Mezitím se panička zase pustila do té mé hrůzy na krku. Trpěly jsme obě – já tím taháním a panička tím, že mě tahá. Nakonec se jí podařilo mě těch bakulí celkem zbavit, což mě potěšilo tak, že jsem paničku celou oblízala 🙂 Ejmínka mezitím trochu proschla a tak jsme se šly vyvenčit – ale řeknu Vám, bylo kolem toho keců jako nikdy… tam nechoďte, nechte se, vypadni odtama, přestaňte se žužlat a tak dál a tak dál… no byla jsem ráda, že nás zase raději vzala domů, kde jsme s Ejmí zalehly a bylo. Když jsme pořádně uschly, snažila se nám panička pořádně pročesat srst, což už byla naprostá pohoda proti tomu mému límci. Divila jsem se, že se taková patálie nestala i Ejmínce, ale asi to bylo tím, že zatím nelíná. Se má, měla to česání v pohodě. A nakonec nám panička večer sbalila naše věci, takže jsem věděla, že nejspíš zase někam vyrazíme. Ráno jsme byly opět trochu vyčesány – já teda víc, protože podle paničky to ze mě padalo jak zimní sníh, a byly jsme strčeny do auta. Bezva bylo, že s náma jela i Verunka, což se teda fakt nestává. Tím to bylo zajímavější 😉 Hned jak jsme vyjeli, spustila Ejmínka tu svou žalostnou sonátu a za jejího zpěvu jsme takhle jeli docela dlouho. Chvílema to bylo v pohodě, ale občas ji to po cestě popadlo a tak jsem ji musela chtě nechtě poslouchat. Jeli jsme docela dlouho a pak Verunka z auta zmizela a jeli jsme dál. Když jsme dorazili, zjistila jsem, že jsme zase tam, kde s náma pokaždé lítají v kruhu. Ach jo…. Pánečci nás vzali do haly, kde se nám snažili najít místečko, aby jsme si mohli po cestě odpočinout. Bylo kolem nás hodně hafanů a tak jsme se koukaly, co se kolem nás děje. Za pánečkama přišlo i pár lidí a všichni nás hladili, což bylo celkem fajn. Ejmínce se to teda líbilo víc než mě, cpala se jim přímo pod ruky 🙂 Byli tam i pánečci od Kajlíka, ale divné bylo, že ho neměli s sebou… Chvíli jsme tak odpočívali a pak za náma přišla ta teta, co už s náma běhala a vzala si Ejmínku a chtěla s ní odejít. Moc se mi to nelíbilo, ale čekala jsem, co bude. Ejmínka s odchodem taky evidentně nesouhlasila a tak se té tetě snažila vysmeknout a vrátit se k nám. Jednou se jí to povedlo, ale panička jí znovu dala to tenké vodítko a obě mi pak zmizely z dohledu. Po chvíli se vrátily, takže jsem se o ni strachovala zbytečně. Potom nás panička nachystala a pořád čekala na tu tetu, ale nedočkala se a tak musela jít běhat s náma. První zmizela s malou a za chvíli si přišla pro mě. Úplně jsem cítila, jak se jí klepou ruce, ale nedala jsem na sobě znát, že o tom vím a tak jsem to paničce trochu ulehčila. Vím, jak je vždycky nervozní, když s náma běhá v těch kruzích. Když jsme doběhaly, panička mě objala a moc mě chválila. Tohle nechápu, vždycky tam lítáme dokola jak cvoci a ona mě pak tak chválí. Musím přijít na kloub tomu, co je na tom tak senzačního…. Když tohle skončilo, musela jsem do kruhu ještě jednou, ale už jsem nemusela tolik blbnout a za chvíli jsme mohly odejít. Panička mě i malé dala nějaký moc dobrý kokina a pak za náma přišel i Kajlík 😉 Nakonec nás konečně odvedli do auta, kde jsme si v klidu zalehly a pustily jsme se s Ejmí do těch žvýkacích dobrot, co nám panička koupila. Pak jsme jeli někam pryč a zase jsme měli v autě Verunku. Dělala jsem si trochu starosti, když předtím zmizela, ale naštěstí se pak s náma zase vracela domů. Po cestě jsme třikrát zastavovali, aby nám pánečci dali v tom vedru napít a jednou nám dali dokonce i zmrzlinu! Byla děsně dobrá, ale příště by jí mohli dát víc 😉 Teď už odpočíváme doma a doufám, že dají zase na chvíli pokoj s těma jejich výstavama. Přeci jen – doma je doma…..
