Možná jste si toho všimli. Pokud ne, oznamuju vám to teď. Rozhodla jsem se začít něco dělat. Teď zrovna nemyslím, že jsem začala cvičit nebo tak, i když kupodivu běhám. Čtyři kilometry třikrát týdně. Ale zpět k podstatnýmu. Rozhodla jsem se, že chci něco dělat pro ostatní.
Lidi prostě nevědí
Něco, co mi bude připadat užitečný a někomu to pomůže. Kdo už četl moji knížku a v ní poslední povídku, tuší, kam má pomoc směřuje. Lidem s roztroušenou sklerózou. Proč? Protože ji znám. Má ji moje máma. Žije s ní už pětadvacet let a není to jednoduchý. To ostatně není s žádnou nemocí, která se nedá vyléčit. Jenže jsem nabyla dojmu, že o roztroušený skleróze (dále jenom `RS` nebo `eReSka`) se toho mezi lidmi všeobecně moc neví. Pamatuju si reakce mých spolužáků na střední škole: „Cože to má tvoje máma za nemoc?“ Roztroušenou sklerózu. „To jako že si nic nepamatuje?“Ne, pamatuje si dobře, ale odumírají jí nervy. „Jako v hlavě?“ Všude. „Nervy má člověk v celym těle?“
Léčba neexistuje. Zatím
Tohle je smutnej příběh. Ale nemusí být. Ne vždycky. Prožila jsem krásný dětství. Tehdy totiž máma ještě mohla skoro všechno. Jezdit se mnou na kolečkových bruslích, hodiny se se mnou procházet a lítat na dovolenou k moři. Postupem času a s přibývajícími roky ale všechno tohle odpadlo. Proč? Protože tahle nemoc postihuje centrální nervovou soustavu. To znamená, že nemoc napadá nervy po celém těle, přesněji vlastní tělo napadá nervy. Tím dochází například k necitlivosti v rukou či nohách, k ochabování svalů, v horších případech až k ochrnutí. Někdy poškozuje zrak. Nemoc se šíří dál a dál. Prášky a jiná léčba ji jenom zpomalují. Neničí.
Mohla bych vám tu psát články na pokračování o tom, jaký to je žít s RS, ale stejně si to nedokážete představit, pokud ji nemáte vy sami nebo někdo ve vašem blízkém okolí. Ani já sama nevím, jaký to doopravdy je. Netuším, jak se člověk s eReSkou cítí. Vím jen to, co mám možnost už léta pozorovat. RS má u každýho člověka úplně jiný průběh a úplně jinak se léčí. Mimochodem, eReSku měla i moje teta. Ta už ale umřela. Před pár lety.
Kdybych se nenarodila, byla bys zdravá
O téhle nemoci jsem taky napsala svou úplně první povídku. Když jsem chodila do kurzu tvůrčího psaní, jako první úkol nám dali napsat právě tenhle literární útvar a já si říkala: Pane bože, nesnáším povídky. O čem mám psát? Celý dny jsem přemýšlela nad tím, jakej příběh vymyslet. O čem. Na sci-fi nejsem, horory mě baví sledovat, ale ne je psát. Něco romantickýho? Fuj. Tak mě napadlo něco ze života. Napsat o něčem, co dobře znám. Vznikla z toho povídka Kdybych se nenarodila, byla bys zdravá. Dodneška ji mám ze všech svých povídek nejradši. Neodráží skutečnost, ale je v ní ze mě vážně hodně. Mnohem víc, než ve všech mých ostatních povídkách dohromady. Jsem to já. A moje máma.
Knížka, která pomáhá
Když jsem pak dávala dohromady povídky do knížky, bylo jasný, že tam bude i tahle. A když konečně knížka vyšla, přemýšlela jsem, jestli bych skrz ní nemohla někomu pomoct. Pak mě to trklo. Hledala jsem na internetu nadace, jejichž hlavním cílem je pomoct lidem s eReSkou. Narazila jsem na Nadační fond Impuls. Hned jsem ho oslovila. Mojí vinou ovšem trval celý proces dojednávání dárcovství trochu dýl, než bývá zvykem. Ale nakonec to dopadlo. Jsem šťastná. Doufám, že budu nadaci přispívat čím dál většími částkami.
Chcete o nemoci vědět víc?
Možná patříte mezi ty, co o roztroušené skleróze nikdy neslyšeli nebo jenom sporadicky. Takže pokud vás to zajímá, navštivte oficiální stránky Nadačního fondu IMPULS a přečtěte si vše, co potřebujete vědět.
Já už bych vám ráda sdělila jenom jedno.
Kupte si povídkovou knihu MYSLI NA NESMYSLY. Z každýho prodanýho výtisku jde 10 Kč právě Nadačnímu fondu Impuls. Podejte pomocnou ruku těm, co vaši pomoct potřebují, a kteří ji ocení. Myslím, že na pacienty s roztroušenou sklerózou se často zapomíná. A to mě mrzí.
Knihu si můžete objednat ZDE.
A co v knize najdete? Přečtěte si některou z mých povídek a udělejte si obrázek sami.
Díky všem!
