Emoce. Strach. Skepse. Občas mě to dostihne. Pochyby. Ty věcné a věčné kousavé otázky. Jsem dobrá máma? Je tohle ještě výchova, nebo už mi to přerostlo přes hlavu? Žiju tak jak chci? A žiju správně? Co je to „správně“? Zvládám? Mám právo žít svůj osobní život? Můžu být šťastná, když jiní nejsou?
Některé otázky už si prostě nekladu
Proč se ty otázky v naší hlavě rodí? Otázky, ty ničitelky klidného spánku. Otázky, na které stejně nacházíme odpovědi jen sami v sobě, ve svém nejčistším nitru, až přijde ten správný čas.
Ptávala jsem se často a hodně. Měla jsem pocit, že mě okolí nepřijímá takovou jaká jsem. A ono to tak nejspíš je. Být jiný, vybočovat, chovat se v zajetých situacích odlišně. Trápilo mě to. Chtěla jsem se každému líbit, chtěla jsem, aby mě měli rádi. A tak jsem dělala věci, které chtěli oni. Na sebe zapomínala. Upozaďovala se. A pak jsem se sama sobě úplně ztratila, na nějaký čas. Byla jsem taková jakou mě chtěli mít. A já přeci přesně taková chtěla být. Tvrdé bylo zjištění, že mi to nepřináší vůbec žádnou radost. Najednou jsem byla ještě víc sama. Prázdná schránka. Nezajímala jsem je. Neměla jsem čím zaujmout. A nezajímala jsem už ani samu sebe.
Trvalo mi to několik let, ale nakonec jsem se zase dokázala postavit za svoje myšlenky. Vrátila jsem se ke svým postojům, úhlům pohledu a snům. Na některá rozhodnutí a změny bylo už pozdě, některé jsem svojí netečností prostě prošvihla. Ale teď jsem to zase já. Já, ta svá. Svobodná duší, s chutí do života, sílou něco tvořit a měnit.
Předsudky?
Ty mě už netrápí. Mínění a předpoklady druhých. Pokud se neslučují s mojí vizí, už mi to srdce neláme. Zkusila jsem si jaké to je, přizpůsobit se. A to není život pro mě.
Předsudky. Lidé často a rádi vypouští jedovaté šípy z úst. To někdy bolí. Slova jsou silné zbraně. Jestli mě ale tahle životní lekce něco naučila, tak respektovat lidi kolem sebe. Každý jsme nějaký a každý máme právo na svůj názor.
Osvobodíme se až tehdy, kdy přestaneme lpět na názoru co si o nás druzí myslí.
My, sami v sobě nejlíp víme co je pro nás nejlepší, kdo jsme, za čím jdeme a proč za tím jdeme. A pokud to nevíme, přijdeme na to, až přijde ten správný čas. Nenechme se tlačit do formiček. Nikdy se nemůžeme zalíbit všem. Buďme sami sebou. Jedině tak můžeme být skutečně šťastní.
A jak to vidíte vy, milé ženy? 🙂
||Blog
