Je to pár dní zpátky, co jsme oslavili rok života našeho potomka…
Ty tři tečky jsou zamyšlený prázdný pohled kamsi a blbý úsměv na tváři. Ony měly ty kamarádky nebezdětný pravdu, když mě varovaly před tím, jak rychle děti rostou. A maminka samozřejmě taky. Říkala mi: užívej si jí, takhle malinka už nikdy nebude. Vzala jsem si radu k srdci, ale nějak nebylo moc času ji i zpracovat. No a teď? Při pečení patrového dortu pro mou dceru, jsem si uvědomila, že si jen matně vzpomínám, jaká byla, když jsme ji přivezly z porodnice. Vím jaká je teď. Moc dobře! Ale budu to vědět za rok?
Apeluji tímto na všechny budoucí maminky, které se dostaly k tomuto článku. Užívejte každý den s Vaším drobkem. I když máte mastné vlasy, kruhy pod očima, mlíko na košili, třes v rukou, sýpající hlasivky a slzy v očích.. Na to špatné (i toho je totiž dost) se zapomene, ale stejně tak se zapomene na to krásné. Vzpomínky se pak musí vytlačit na povrch a už tak jsou dost šedivé.
Krátce po porodu jsem věděla s naprostou jistotou, že další dítě už prostě nebude. Věděla jsem to i za dalších osm měsíců. Teď se dívám na tu malou potvoru, co mě věčně tahá za vlasy a je mi líto, že až jednou s myslivcem nebudeme, nezbyde jí nikdo z té úzké rodiny a z dětství. Přesně takové myšlenky se mi teď prostě honí hlavou. Asi poporodní hormony….?? Já mám s bráškou polojasný, většinou slučený vztah. A vím, že tu někde je. I když se nevidíme delší dobu. Tak to možná budu chtít i pro svou dceru. Dát jí parťáka, který jí bude muset mít rád, protože bude mít stejnou genetickou výbavu.
||Blog
