Dlouhé roky pozoruji tok a sílu těchto energií a vidím, že jin a jang se začíná dostávat do rovnováhy. Dlouhé věky převažovala vždy jedna energie nad druhou, jen se ve své síle prostřídaly. A nyní se síla vibrací vyrovnává. Mám na mysli západní svět. Jenže toto vyrovnání není (zatím) vědomé.
Je tomu tak dvacet – třicet let nazpátek, kdy jsme se my ženy začaly bouřit a odmítat přežité stereotypy. Kdo začal s vlastní proměnou zevnitř studiem a praktikováním nejrůznějších ezoterických nauk. Hledáním svého božství. A byly jsme to my, kdo byl většinové společnosti, a hlavně mužům, pro smích.
Dnes ti samí muži, kteří se dříve posmívali „hlouposti“ nás žen, zjišťují, že jsme je daleko předběhly. Že náhle jsme silné, sebevědomé a nic si nenecháme nakukat. Dokonce to vypadá, že jsme šťastné! Ooo hrůza! Jak je to možné? Jak můžeme být šťastné, bez nich, mužů??? Jak je možné, že dokážeme žít bez nich?
Nu, a tak, viděno mužskou optikou, jsme na vině zase my. Tentokrát my, matky. Ženy, které jsme z nich, svých synáčků, udělaly slabochy. My, které jsme své syny „zmanipulovaly“ tak, že oni chudáci nemohou teď nic jiného, než truchlit nad svým strašlivým osudem v mamahotelu. A co teprve nastane, jakou křivdu jim způsobíme, až si dovolíme zemřít? Kdo se o ně chudáky postará? Děs jenom pomyslet…
Tak jsem s trochou nadsázky vypustila přetlak (a možná tím pár mužů naštvala), ale nebojte, dál už budu pokračovat seriozně.
Společnost se stále vyvíjí. Skutečnost, že nezpracovaná zranění v rodových liniích nás všech jsou zapsaná v naší DNA a ovlivňují náš život do doby, než s tím něco uděláme, je také už obecně známý fakt.
Nyní to vypadá, že ženy jsou silné jak uvnitř tak vně, protože se „neflákaly a své rodové linie čistily a čistí“, a že mnozí muži jsou ve srovnání s nimi slabí. Nejsou. Je to jen jejich domněnka, síly se vyrovnaly. Rozdíl však nastal v tom, že ženy už ví, jsou vědomé. Takže ví, že muži se obecně stali mnohem citlivějšími. A také ví i to, že tato citlivost je dělá nejistými, zranitelnými.
To je přirozené, oni stále ještě neví, že největší síla spočívá ve vědomí a citu, a ne ve svalech. A jak se my ženy učíme být silné a vědomé ve svých záměrech, na mužích je, aby se naučili být silní ve své jemnosti a citlivosti.
Nicméně to nic nemění na faktu, že žena vědomá si sebe sama, se nenechá mužem obalamutit. Neskočí na lep slovům o lásce, vysloveným mnohdy jen z vypočítavosti. Protože svou intuicí, svým rozvinutým jemnocitem okamžitě pozná, že ta slova nejdou ze srdce, ale že jsou pouhý kalkul.
Myslím, že to je to, co muže nejvíce štve, tedy že do nich vidíme, že nás už neoblbnou. A ano, zobecňuji, generalizuji. Protože vím, že existují i muži, kteří jsou vědomí, jsou vnímaví, citliví a současně vnitřně silní natolik, že si na nic nemusí hrát a kteří se své citovosti nebojí.
Takoví muži jsou pro nás ženy velmi přitažliví. S těmi se cítíme být v bezpečí, protože víme, že takoví muži umí stát za svým. Co řeknou, to platí, a dá se na ně spolehnout. Ale hlavně, a to je nejdůležitější, umí doopravdy milovat.
Takovíto muži svou silnou energií dokážou rozvibrovat buňky našeho těla i naší jóni, vagíny. S nimi můžeme být takové, jaké jsme, silné, sebevědomé a současně jemné, citlivé a láskou naplněné. S nimi se nemusíme křivit, ponižovat, či nechat si fyzicky ubližovat, protože oni toto ze své podstaty vůbec nepřipustí, nedovolí! Nemají totiž důvod, protože ač mnohdy zranění ještě více než my, mají svá zranění uzdravená. A uzdravený člověk nikdy nedělá druhému to, co ví, jak vypadá, a jak to bolí. To, o čem ví, jak náročné je na vyléčení.
A není rozdílu, zda se jedná o muže či ženu, bolest vnitřních zranění ovlivňuje život každého z nás.
Muži, kteří nejsou ve své mužské síle – nemám na mysli fyzickou sílu, ale sílu sebeuvědomění, v nás neprobouzí žádnou touhu ani vášeň, ale přesně naopak. Buďto máme chuť je něčím praštit, aby se už konečně probrali, nebo jim naopak začít vysvětlovat, pomáhat, prostě pokračovat v tom, co nám vlastně vyčítají, že z nich udělalo slabochy a co vytváří začarovaný kruh – z potenciální partnerky se rázem stává „matka“.
Kruh, ze kterého však mohou vystoupit zase jen oni. Svou odvahou a odhodláním.
Je to prostě tak. Zákony přitažlivosti nepřelstí nikdo z nás. Ani ženy, ani muži. Takže pokud muži chtějí nás ženy zase získávat, pak jim nezbude než začít dělat to, co my děláme už dávno, přesně to, kvůli čemu se nám kdysi oni sami vysmívali.
I přesto, že stát se sebe-vědomým mužem (i ženou), je nesmírně náročná práce. Práce, která mnohdy strašně bolí, protože je potřeba dotknout se znovu všech svých zranění. Říznout do nich jako skalpelem, nechat vytéct hnis a pak trpělivě léčit. Mnohdy je to práce na mnoho let, a čím později se s léčením začne, tím ten proces trvá déle. My, mnohé ženy (a i mnozí muži) to moc dobře víme. A vážíme si, obdivujeme a milujeme každého, kdo tu odvahu najde. Kdo nikomu nic nevyčítá, neukazuje prstem, ale sebere se a prostě začne makat.
https://dagmar-barankova.cz
