Za soumraku sama vstoupila do tmavého lesa, přesně tak, jak ji poradila místní čarodějka. Ta čarodějka byla obyčejná bylinkářka, ale místní ji tak říkali snad odjakživa. V lese měla sestru, která ukazovala zbloudilcům směr. Ta jejich rodinka byla trochu podivná a tajemná, no sestry čarodějky nikdy nikomu neublížily, spíš naopak. Ne každý měl však odvahu říct si o radu. Lidé se magických věcí bojí a přitom by každý chtěl umět čarovat.
Obklopená mlhou slyšela houkání sovy. Šla opatrně dál a dál. Prý to není tak daleko, stačí jít pár set metrů přímo do středu lesa a uvidí jasné světlo lucerny, kterou sestra nosí při sobě vždy, když ostatní potřebují její pomoc. A tak se i stalo. Světlo bylo čím dál, tím jasnější až se objevila silueta vitální stařenky, která nesmělé děvče vítala přívětivým úsměvem.
“Dobrý večer děvčátko. Tak jsi tady. Vítej na rozcestí.” “Děkuji moc za uvítaní, jsem ráda, že jsem Vás tak snadno našla. Myslela jsem, že to bude větší problém.”
“Přišla sis pro radu?” “Ano. Nevím kudy se vydat, která cesta je pro mě ta nejlepší?” “Podívej se na ty možnosti. Sama vidíš kolik různých cest se před tebou otevírá. Čekají až se po některé vydáš.” “A to je ten problém, nevím po které jít. Myslela jsem, že mi to řekneš ty.” “Nemusíš se obávat ani jedné z cest. Všechny jsou dobré. Já Ti je můžu jenom ukázat, no kráčet už musíš sama, ale poradím Ti. Vyber si cestu, která Tě láká i když nevypadá moc bezpečně. Nikde není napsané, že se neprotínají, proto nezoufej, pokud se po nějaké vydáš a nebude to ta pravá. Možná s dalším krokem už budeš kráčet tou správnou cestou. Tak nečekej a jdi.” Usmála se stařenka. “Děkuji za rady, tak já se vydám tudy.” Děvče se usmálo a stařence zamávalo. Pak pomalu mizelo v nedohlednu na cestě, po které se rozhodlo jít.
