Léto je obdobím svateb a romantiky. Jenže ne každý je ve vztahu, aby si mohl radovánek ve dvou užít. Proč si tedy nic nedělat z otázek typu: “Kdy si konečně najdeš chlapa a vdáš se?” A proč si přeju, aby ženy na muže míň tlačily a muži byli k ženám upřímnější?
Trochu mrzí, že jsem se přehoupla do věku, kdy už na svatby moc nechodím. Poslední, na které jsem byla, byla svatba mojí ségry. Té ségry, která se nikdy vdát nechtěla a jejíž svatbu si tolik přál zažít můj táta a už se jí nedočkal.
Vlastně se nedočkal žádné. První z nich proběhla jen 4 dny po jeho smrti. A pak každý další rok jedna. Proto si ze mně všichni začali utahovat, že letos jsem na řadě já. Upřímně, proč ne, ale chybí mi k tomu jedna malinkatá drobnost. Člověk, kterého bych si chtěla vzít a on mě 🙂
Až se jednou vdám…
Jako malá jsem o svatbě vždycky snila. Jako jediná ze svých sester, které zarputile tvrdily, že nechtějí ani svatbu ani děti, aby to mnoho let poté (naštěstí) porušily. Ještě před tím, než jsem začala randit s klukama, jsem si představovala, jak se jednou vdám a budu mít velkou rodinu se třemi až čtyřmi dětmi.
Co jsem měla ve svých představách mít na sobě už dneska nevím, ale vím, že jsem měla v hlavě jasnou vidinu toho, že se vdám v katedrále sv. Mikuláše, v srdci mého rodného města, stejně jako kdysi moje babička a jako 18. dubna před 38 lety moji rodiče.
Kostel, nebo úřad?
Dneska už bych se tam vdávat nechtěla. Kostel v mých představách vyjadřoval jen vztah a úctu k mé babičce a rodičům.
Na církevní svatbě jsem nikdy netrvala, spíš naopak. S ničím bych asi neměla zásadní problém, ale představa, že manželovi slibuju před Bohem poslušnost – věřící čtenáři mi prominou – ve mě vzbuzuje hrůzu.
Ale proč o tom mluvím. Nedávno mi moje mamka s láskou a upřímnou starostlivostí řekla: “Vždyť ty jsi z holek jediná, která si svatbu vždycky přála, tak si to koukej splnit.” Jenže ono se to lehce řekne a hůř dělá.
A tak nějak jsem se vrátila k myšlence, jestli bych svatbu ještě chtěla a jestli má v dnešní instantní době vůbec význam si někoho brát.
Svatba jako řemen
Jak asi víte z mého příběhu, málem na ni došlo. Dnes jsem šťastná, že jsem se tehdy vdát nestačila, těch pár hezkých chvil by mi nestálo za to, co by přišlo poté.
Přes to i dnes docházím k myšlence, že je sice pravda, že lidé se sice můžou milovat i bez svatby a mohou se rozejít i po svatbě. Ale i přes to všechno pro mně manželství pořád hodně znamená a myslím, že má smysl.
Jistě záleží na motivu, z jakého se uzavírá. Pro mě osobně by mělo být symbolem zralosti partnerů a jejich vztahu. A pokud je vztah pevný a partneři mají vůli na něm celoživotně pracovat, věřím, že takové manželství můž být šťastné.
Moje skromná snová svatba
Právě teď, při psaní, jsem se na malou chvilku ocitla v roli té malé holčičky, která si může bez cenzury představovat a snít o čem chce. Třeba o svatbě na louce, bez bílého závoje a bot na podpatku.
O tom, jak mě vede k oltáři z pařezu můj milovaný taťka. O prstýnkách z trávy a slibech věrnosti až do smrti. O prvním svatebním tanci. Právě jsem zavřela oči a představila si to. Jen sebe, mou rodinu a přátele.
Svatba bez ženicha
Vlastně jsem už vnitřně přijala, že se pravděpodobně nikdy nevdám. Ale to vůbec nevadí a neznamená to, že to tak bude. Navíc ve svých snech se můžu vdávat klidně každý den. Bez následků, bez ženicha 🙂
Když jsme u toho, představu o ženichovi nemám žádnou, ve svých představách jsem viděla jen nekonkrétní obrys neznámé mužské postavy.
Snad jediné, co bych si směrem k němu jednou opravdu ze srdce přála by bylo, aby si mě nebral jen proto, že jsem ho k tomuto aktu “dotlačila”, stejně jako se to v dnešní době často děje a jak se to málem stalo i mně.
Už nikdy žádné lži!
Mnohem raději budu žít na psí knížku s někým, kdo mi upřímně řekne, že svatbu nechce, než abych si vzala někoho, kdo mi to bude roky slibovat a nakonec se mnou vstoupí do manželství z donucení, aby se jeho “ano” stalo okamžikem sňatku první velkou lží v našem společném životě.
A to přeju nejen sobě, ale nám všem. Aby ženy na muže méně tlačily a muži byli k ženám upřímnější. Aby uzavírali manželství jen ve chvíli, kdy jsou na něj oba připravení.
A aby jeden druhého chápali, komunikovali spolu a dělali taková rozhodnutí, která nepovedou k tomu, že jeden z nich bude vítěz a druhý poražený. Možná by se pak snížila rozvodovost a panika z manželství a ze závazků by pak ve společnosti přestala být tak silná.
A co vy? Má podle vás svatba v dnešní době ještě smysl?
My jsme se s manželem dohodli, že se chceme vzít. Svatební přípravy byly vzrušující i trochu stresující, ale vybírání svatebních šatů bylo nezbytným krokem na cestě k našemu velkému dni. Naštěstí jsem našla svatební salón, kde mě uchvátily jedny šaty hned na první pohled. Zdůrazňovaly mou osobnost a styl, a jejich nádherný střih i detaily mě ohromily.