„A holčička se pustila do jídla. A jedla. A jedla. Zničehonic se v Xanině náručí zachvěla a prohnula. A vykřikla – jen jednou, a velice nahlas. Pak si spokojeně vzdychla a okamžitě usnula, zavrtaná do měkkého břicha čarodějnice.
Když Xan ucítila, že jí na tvář dopadá měsíční světlo, pozvedla zrak k obloze. „Ach propánajána,“ špitla. Vůbec si nevšimla, že je měsíc v úplňku. A má obrovskou kouzelnou moc. Stačil by jeden doušek, ale ta malá spořádala – no. Víc než jeden doušek.
Hltounek malá.
Na každý pád skutková podstata byla jasná jako měsíc, který zářil nad vrcholky stromů. Holčička se nakazila kouzlem. O tom nebylo pochyb. A celá situace se tak ještě víc zkomplikovala.“
Především ale mohl začít tenhle nádherný příběh plný vzájemné náklonnosti, všech forem lidské lásky i nenávisti i touhy po moci zasazený do světa uprostřed bažin a lesů. Do města potaženého smutkem a strachem a do krajin za lesem, kde se naopak žije úplně normální život.
Příběh měsíčního svitu
Jen si představte, že ten samý měsíc, který v noci vychází u nás, vychází i v Protektorátu. A ty samé hvězdy, jejichž zář ovlivnila spoustu malých novorozenců zdánlivě obětovaných zlé čarodějnici. A taky tu budou draci, čarodějnice a obrovská chuť po moci. A všechno je svým způsobem tak podobné světu, který žijeme my.
Vážně jsem si chvílemi nechala mysl i srdce opojit pocitem, že jsem uprostřed lesa, celého toho světa obklopeného močálem v podivné izolaci a že to všechno se v různých obměnách děje i v našem světě. Výrazně vykreslené postavy, které mají naprosto jedinečné povahy a reakce byly rozhodně tím, co mne nutilo dál číst, víc je poznat.
Přát si, aby se v nejrůznějších kombinacích potkávali a vedly rozhovory.
Lidsky tajemná Xan, čarodějnice, která snad přece jen byla víc člověkem než nějakou nadpozemskou bytostí, přesto z jejích proměn do zvířat jsem byla vždy fascinovaná a bylo to z hlediska příběhu takovou třešničkou na dortíčku.
A malá Luna… tak jestli víte, jaké to je dospívat, začínat být v pubertě, nebo s někým takovým právě žijete, milí rodiče – tak asi hodně pochopíte i Lunu. Oceňuji, že autorka tak citlivě a přitom hluboce popsala a prožila ty chvíle, kdy se dívka stává ženou a je z toho celá zmatená.
Ukázka:
„NIKDO MI NIC NEŘEKNE!“ zakřičela Luna. Ale nebyla to pravda. Věděla, že není. Někdy jí něco řekla babička nebo Glerk, jenže jejich slova jí šla jedním uchem dovnitř a druhým věn. Dokonce i teď si Luna vybavovala, jak jí slova stoupala jako kousíčky rozcupovaného papíru ze srdce a vznášela se jí těsně před očima, než zmizela, jako když je rozfouká vítr. Vraťte se, žadonilo její nešťastné srdce…“
A to tu v hlavní roli je ještě jedno pokažené kouzlo, které je potřeba co nejdřív napravit, nebo to s Luninou pubertou a Xaniným životem bude ještě horší, než je. Netušila jsem do poslední chvíle, jak všechno dopadne a… to je na tom příběhu to nejlepší.
A ještě něco…
Měla jsem někdy chuť si upít měsíc… protože… protože jsem to prostě chtěla zkusit.
Věřte, že vy budete mít taky.
O autorovi:
Kelly Barnhillová je autorkou pěti knih pro děti a mládež, napsaných v žánru fantasy. Ačkoli se i první čtyři setkaly s vřelým přijetím kritiků a získaly několik ocenění, teprve pátá – Dívka, která upíjela měsíc – přinesla Barnhillové doslova famózní úspěch. Byla oceněnou význačnou Cenou Johna Newberyho, čímž ale výčet cen a chvály nekončí. Spisovatelka žije v Minnesotě s manželem a třemi dětmi.
Vydalo nakladatelství Argo, 2018, www.argo.cz
