Je to pár dní, co jsem si psala s kámoškou. Mimo jiné si mi stěžovala na to, že si nemůže najít žádného pořádného chlapa. Pořádní chlapi nejsou! Došli! Což je pravda, každopádně hledání není úplně ten nejlepší způsob. Dvě duše, které se mají potkat se vždycky najdou a i mně se to potvrdilo. Smířila jsem se s nejhorším, s tím, že budu do smrti sama ( ve finále to zas tak za trest není – můžete si dělat co chcete, nemusíte se dohadovat, zda můžete ven s kámoškou, co budete dělat o víkendu a jedete si prostě ve svém módu…), ale přesto jsem očekávala to nejlepší – tedy, že potkám pro sebe toho nejlepšího kluka. A tak se stalo a jsem za to moc vděčná!
Ale ano, byli doby, kdy jsem vděčná moc nebyla. Dokud jsem nevyhořela. Je zajímavé, že do doby, než se vám zdravotně něco stane si věci moc nepřipouštíme a necháme je zajít až do krajnosti, abychom si pak spoustu věcí uvědomili. Za vyhoření jsem moc ráda, jela bych jako fretka až do smrti a neuvědomovala si krásy života. CESTA JE CÍL! To byla pro mě důležitá věta, kterou jsem slyšela ve filmu Pokojný bojovník na základě knížky Dana Millmana.
Ale zpět ke kámošce. Stěžovala si, jak jsou dneska chlapi hrozní a jak vlastně ani žádní pořádní nejsou. No je pravda, že všude možně se to hemží naleštěnými pumpičkami s lesklými brýlemi a nagelovanou hlavou a když si pak máte o něčem pořádně pokecat, tak vlastně ani není o čem. A když jo, tak je buď zadanej nebo teplej. Tak teď babo raď?! Pořádní chlapi vymizeli! Nejsou! Došli! Hodně se snažíme být, co nejvíce cool navenek, tak, aby nás prostředí vzalo, ale je to opravdu to nejdůležitější? Neexistují důležitější věci? Co třeba naše nitro, naše Já, Bůh v nás, naše vědomí? Každý to nazýváme jinak, ale všichni to máme uvnitř. To světlo! Světlo, které je potřeba najít a objevit. Občas se ale do nitra obracíme jen těžko. Děláme, že TO neexistuje a utíkáme před sebou někdy i celý svůj drahocenný život. Můžou to být bolístky z dětství a dospívání nebo jiná traumata. Nebo je fajn se obrátit dovnitř prostě jen pro uvědomění si svých hodnot a priorit, svojí vize a životního poslání.
Já děkuji! Děkuji tam nahoru a děkuji celkově! Moc děkuji za všechno! Tajemství štěstí tkví mimo jiné právě ve VDĚČNOSTI! Pokud jsme vděční a hlavně se spokojíme s tím, co máme. S tím málem nebo i s tím hodně, protože někdy jsme nevděční, i když nám nic moc nechybí. Prostě pokud jsme vděční a spokojení s tím, co máme právě teď, pak teprve můžeme postoupit do dalšího kola, do dalšího levelu.
PONAUČENÍ? BUĎ SPOKOJENÝ/SPOKOJENÁ S TÍM, CO MÁŠ PRÁVĚ TEĎ, V TOMTO OKAMŽIKU!
Více zde – http://blog.veronikapetrova.cz/2017/08/10/kde-pritel-muj-aneb-budte-vdecni-a-mate-z-velke-casti-vyhrano/
Vaše Veronika Nikita
