Dnes se podíváme do slunné Argentiny, ale skončíme v Praze 🙂 *heart*

Bylo léto a měla jsem se vdávat. Můj snoubenec byl krásný, snědý Argentinec. Samozřejmě jeho rodina byla plná z mafiánů, kteří obchodovali se zbraněmi.

V den naší svatby se muselo něco pokazit. Obřad byl připravený v nedalekém lesíku. Chtěli jsme jen malou a skromnou svatbu. Jenom my oddávající kněz a pár svědků.

Čekám u pomyslného oltáře, který představoval největší pařez v lese, celá v bílém. Snoubenec, ale nepřichází. Něco se mu muselo stát.

Můj snoubenec se ráno také připravovat na svůj velký den. Ale nepřízní osudu ho bohužel unesla nepřátelská mafiánská banda, zrovna v tu dobu když kupoval svatební kytici pro mě.

Strčili ho do kufru auta, že budou chtít po jeho otci výhodnou dohodu – monopol na zbraně.

Jakmile se to rodina mého snoubence dozvěděla, okamžitě poslala svoje nejlepší muže, aby mého snoubence dostali zpátky. Ztrhla se neuvěřitelná honička. Pádilo se po silnici i 220 km/h, ale kdyby jenom to. To se uhánělo i přeš pole a lesy. A samozřejmě jak to u takových mafiánských honiček bývá – střílelo se.

Konečně jsme honičku vyhráli, spolujezdec trefil řidiče a auto narazilo do stromu a zastavilo se. Jaká to byla radost, že jsme vyhráli a dostaneme mého snoubence zpátky bez žádné, pro nás nevýhodné úmluvy. Když ale otevřeli kufr auta, co neviděli. Můj snoubenec je mrtvý. Zastřelený zbloudilou kulkou.

Jakmile se ke mě dostala zpráva o honičce a o kufru auta, rozběhla jsem se z lesa ven k místu kde se údajně mělo stát to neštěstí. Přesvědčila jsem se na vlastní oči. Všude byla krev. A tím konec mého nejšťastnějšího dne.

Utekla jsem z Argentiny zpátky do Prahy. Zapomenout na události posledních dní a vlastně i na snoubence, kterého už nikdy neuvidím. Začala jsem zase chodit do školy. Našla si nového přítele a začala nový život. Ale ani ten neměl být bez poskvrnky. Můj nový přítel byl psychicky dost labilní. Nevím čím to je to, že se mi prostě libí tyto zvláštní typy lidí.

Jednoho dne mi zvoní v tašce telefon. Přijmu ten hovor a dozvídám se, že volají z psychiatrické léčebny a že mají mého přítele v péči. Odvezli ho prý rovnou z nějaké kavárny, kde tropil povyk a byl lidem nebezpečný. Zeptala jsem se tedy jestli ho mohu přijít navštívit. Nedoporučili mi to, ale ani mi to nezakázali. Moje volba byla jasná. Jela jsem se za ním podívat v jakém je stavu. Co jsem spatřila mě šokovalo. Můj přítel mě vůbec nepoznal. Myslel si, že jsem nějaký přízrak co mu chce ublížit a nebýt svěrací kazajky nejspíš by ublížil on mě.

Nevěděla jsem co mám dělat. Můj svět byl zase v troskách. Volala jsem to domů rodičům, aby mi maminka poradila co dělat. Maminka mi poradila, abych i přesto za ním docházela a připomínala mu náš společný život a nosila mu různé dárky, které by mu ho připomněly. Mamince jsem to odsouhlasila, ale uvnitř jsem to zavrhla. Ještě ten den jsem jela odpoledne do školy, tramvají číslo 22. Na zastávce čekal kromě těch dalších dvaceti lidí i zajímavý kluk. Vůbec tedy nezapadal do mé obvyklé škály zájmu naopak, byl až moc normální a průměrný. Vysoký, tmavovlasý, hnědooký s širokými rameny. Přesto něčím upoutal mou pozornost. Říkala jsem si to nemůže být všechno něco v něm být něco víc. Dala jsem se s ním tedy do řeči. Už vám ani nepovím jak jsme se k tomu dostali, každopádně nejspíše jsem se mu hodně líbila, protože mi chtěl dokázat, že není tak úplně obyčejný a průměrný jak se mi zdál. Navrhl, že pro mě ukradne tramvaj, tu která měla právě přijet a na kterou jsme tam všichni čekali. Na 22.

Tramvaj přijela, lidi nastoupili včetně nás. Řekl mi, ať počkám na místě a on že zařídí zbytek. Najednou už seděl v řidičově kabině a řídil tramvaj. Pravý řidič i se všemi cestujícími byli venku, ani je nevyložil na zastávce a vezl si mě v tramvaji. Najednou jsem ho viděla úplně v jiném světle, nevím co mě to napadlo, ale cítila jsem, že mu můžu věřit a že se mu můžu svěřit úplně se vším. Tak jsem mu pověděla o svém bývalém snoubenci a nynějším příteli v léčebně a že chodím zase do školy. Zkrátka pověděla jsem mu úplně všechno. On se na mě koukl těma svýma hnědýma, hlubokýma, vážnýma očima a pověděl mi, abych přítele nechala jít svou cestou, že už mu stejně nejspíše není pomoci a pokud ano, nezachráním ho já ale silné léky. Školu ať také dnes vynechám a jezdím s ním celý den a noc naší ukradenou tramvají. To jsem udělat nechtěla. Do školy jsem tedy šla s příslibem, že po škole mě tou samou tramvají vyzvedne.

Ve škole jsem na něj nemohla přestat myslet. Odešla jsem z přednášky o pár hodin dříve než bych měla a vyhledala jsem zastávku tramvaje 22 a čekala jestli skutečně přijede.

Můj princ v tramvaji opravdu přijel nasedla jsem a jezdili jsme spolu až do rána.
 

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account