Měl to být jeden z našich posledních dní na střední škole. Paní učitelka se mě tehdy zeptala, kolik je dvěstěpadesát na druhou. Šla jsem k tabuli, vzala křídu a začala počítat. Vyšlo mi 62 500. Paní učitelka se tehdy usmála, tím svým úsměvem a dodala: Tak a teď si žáci představte, že kdokoli z vás může napsat báseň nebo povídku. A tu pouhým jedním kliknutím poslat najednou třeba deseti lidem. A jelikož se bude dílo líbit. Málokdo si to nechá pro sebe a rozešle to obratem mezi své přátele. Tak je možno, že během týdne bude vaše dílo číst již dvěstěpadesát lidí. Dílo se bude šířit a šířit. A je možno, že ještě za deset let se někde vaše báseň objeví v počítači. A já jsem pro ukázku vymyslela výpočet. Vaše dílo se bude šířit rychlostí kulového blesku. Když jsem ve výpočtu zanedbala všechny konstanty, dospěla jsem k výsledku dvěstěpadesát na druhou.
Jste již velcí. Asi tušíte, že nechci zůstat pouze u šíření vašich děl. Máte život před sebou. Zamilujete se. Zamilujete se hodně moc. Partner vás začne prosit, že si vás vyfotí. Vy mu to samozřejmě dovolíte. Věříte mu. A pak se s ním náhle rozejdete a vaše fotografie se bude šířit internetem rychlostí kulového blesku. Je vám jasné, kam mířím.
Mně v tu chvíli proletělo hlavou, co vše by se mohlo stát. Že bych šla jednou žádat o pracovní místo a šéf by již dávno viděl moji fotku. Že by se mohla dostat i k přísnému pánovi Kolohnátovi, co bydlí v sousední ulici. Sepisuje si každý drb o komkoliv, a pak to vydává v městském časopise.
Lámala s námi puberta. Jen Škardová v poslední lavici si myslela své. Měla vlivného otce, který ji byl ochoten z čehokoliv vysekat.
Začínalo léto. A nám tehdy začínal skutečný život. Otevíral se nám svět. Všichni jsme byli natěšeni, co nás čeká a nemine.
