O svátku ve kterém se nacházíme jsem již psala článek. Je to ten o hojnosti a oběti zároveň.
Je čas (se) pustit!
Pustit strach ze zranění a znovu se bláznivě zamilovat.
Pustit se obav o svůj další život a seknout s prací, která tě vyčerpává a přejít na volnou nohu i když na to co chceš dělat nemáš oficiální lejstro.
Nebo naopak pustit skomírající podnikání a nechat se jít zaměstnat a získat tak čas a klid pro odpočinek a pevnější půdu pod nohama a chápat, že to není selhání! Že možná jen ještě není tvůj čas.
Pustit se umělé iluze o Bohyni a pochopit, že největší bohyní jsi tehdy, pokud jsi prachobyčejnou ženou z masa, krve a kostí, která cítí a podle toho jedná, žije a miluje.
A tak dále.
Nevím, co je to to tvoje, protože ti v tuhle chvíli nevidím do očí, ale naprosto jistá jsem si tím, že to víš ty.
Co možná ale nevíš, že pro začátek úplně stačí, když si “to” připustíš. Když si to pro sebe dovolíš vyslovit. Když uznáš svou zranitelnost, strach, obavy, malost, lidskost, obyčejnost.
To je klíč. Ten první.
Přeji vám odvahu se na “to” alias sebe podívat.
A přeji vám krásný magický čas spojený s hojností Země, země a ze mě- tedy z tebe 
Ať je požehnáno.
