Lucka Vám v novém blogu píše o tom, jak to má doma s kočkami. A kolik životů máte Vy?
Kočičí smečka u nás doma
O kočkách se lidově praví, že mají devět životů. Jestli je to skutečně pravda, tak tohle číslo ale musím násobit sedmi. Proč? Protože přesně tolik je členů naší domácí kočičí smečky. Ne, nejsme chovatelská stanice ba ani žádný útulek. Jsme „normální“ rodina, žijící v rodinném domku v malé vesnici u Prahy s jedním psem a sedmi kočkami. Mít sedm koček nebyl nikdy záměr, alespoň ne mých rodičů. Vždycky jsme mívali jednu nebo jednoho. Moje láska ke kočkám a zvířatům všeobecně, ale tento počet dokázala celkem úspěšně navyšovat. Dokonce podezřívám „toho nahoře“, že všechny opuštěné kočky ze širokého okolí směřoval k nám. Abych mu zase nekřivdila, musím podotknout, že některé chlupáče jsme si pořídili sami, protože jsme je prostě chtěli.
Seznamte se…
Na vrcholu hierarchie naší smečky trůní pan Meloun. Melounek je modrooký britský kocour ve zbarvení čoko point. Je to rozvážný kliďas a dělá čest svému jménu, váží totiž 8 kg. Většinu dne prospí, případně vychovává mladší členy smečky. Dokáže je pěkně pokárat, stejně tak je ale umí láskyplně opečovávat. Je to takový kočičí táta. Vychoval Marvinu, která je také britka, ale s modrou srstí. Původně měla být kluk, ale tak trochu nás překvapila. Márva (jak jí doma přezdíváme) je netykavka, alespoň k nám, zato Melouna miluje. Má ráda svůj klid, k pomazlení jí stačí dvě minuty denně. Jinak nás nepotřebuje.
Kamarádský, hravý a trochu toulavý je Max, zrzavý kříženec perské kočky – typický příklad zachráněnce, který by „určitě nikde jinde nepřežil“, jak jsem vysvětlovala doma. Jeho kočičí mámu jsem vytáhla z pouličního koše, když ji tam zahnali dva vlčáci. Tahle nádherná perská dáma se v té době podobala ale spíš na koberec, který páchl zkaženým jídlem. Ujal se jí kamarád a jedno z jejích koťátek jsem si nakonec nechala. Nejmladší členové a maminčini mazánci jsou briťáček Monty a ragdollák Merlin. Narodili se týden po sobě, a i když pocházejí každý z jiného konce republiky, chovají se k sobě jako bratři. S Merlinem jsme si na začátku hodně užili. Málem nám umřel, za to, že ho pořád máme, vděčíme všem lékařům i sestřičkám z veterinární kliniky v Horoměřicích. Kterým bych takto moc ráda poděkovala. Je úžasné jak dokážete pomáhat!
Pokud máte pocit, že se všechny naše kočky jmenují od „M“, tak ještě neznáte poslední dva členy. Noblesní bílou ragdollí slečnu Irisku a parťáka našeho retrívra Badyho, kocoura Zrzáka. Zrzák je dalším zachráněncem v naší rodině. Původně patřil lidem z posledního domu na konci vesnice, když se odstěhovali, kocoura nechali na pospas osudu. A tak se (čistě náhodou) přistěhoval k nám. Nejdřív dostával jen misku s granulemi ke dveřím. Protože byl hodně plachý, sežral si svou dávku v noci, když jsme spali. Jednou v zimě jsem po ránu otevřela dveře a promrzlý kocourek seděl za dveřmi. Právě snídal, neutekl a nechal se pohladit. Tak jsme ho vzali dovnitř „jenom ohřát“ a už u nás zůstal.
Sedm?
Sedmička je definitivní. Ale kdo ví… Zrovna před týdnem se u babičky ocitnul asi roční zrzavobílý kocourek. Nejspíš vyhozen někým z auta. Je milý, mazlivý ale nachlazený. Ve spolupráci s horoměřickou veterinou ho dáváme dohromady. Až bude v pořádku, možná pak nalezne nový domov… Možná ale nakonec bude osmým článkem naší smečky…
A co Vy? Také střežíte životy němých tváří? Nacházejí si Vás opuštěná zvířata sama? Nebo jste raději bez nich?
Zdroj foto:Pixabay.com
