F60.31 – chronický zánět zlomeného srdce

Tak mě napadá, že vůbec nebude na škodu, když to vypíšu sem. Hodně lidí o tomhle neví, nechápe, nechce chápat a pokud něco ví, tak velmi málo a velmi zkresleně. 
Jenže, kdo jiný může o tomhle vědět lépe, než člověk, který si tím sám prochází? 

Tuhle diagnózu jsem pojmenovala takhle, protože její oficiální název, Hraniční porucha osobnosti, nikomu nic moc neřekne. Ale moje označení si myslím, že lidi snáze pochopí. Pochopí, ovšem pokud se jim bude chtít. 
A řeknu vám. Není nás málo. A nikdo z nás jsme si to nevybrali, nevystřihli z papíru, ani nenapsali do deníku. Ani jsme neluskli prsty a hup chci mít poruchu osobnosti. Ale – spoustě lidí to asi tak přijde. Že to, co děláme a jak se chováme, děláme kvůli pozornosti. Že chceme být zajímaví. Protože jsme nevychovaní spratci a potřebujeme ani ne tak terapie, jako pořádně seřezat prdel. (Ano, i to jsem se o sobě dozvěděla)

Jakože, ta nevychovanost má něco do sebe, když se na to podíváte z jiného úhlu, než z toho násilnického. 😀 
Ta nevychovanost ale nespočívá v tom, že křičíme, rozbíjíme hrnečky, nebo odmlouváme. Ta nevychovanost spočívá v tom, že neumíme správně prožívat pocity, nálady, nedokážeme je přijmout a ani odehnat. Vidíme svět jen černobíle. Člověk je buď hodnej nebo zlej, nic mezi tím. 
A proč to označuju jako nevychovanost? Protože kdo jiný, než naši rodiče, popřípadě prarodiče, pěstouni…(nehodící se škrtněte) nás má naučit, jak pocity prožívat, vyjádřit, zkrátka jak s nimi pracovat? 

Jenže když se narodíte jako přecitlivělý, filozoficky založený umělec, do citově negramotné rodiny, pak vám nepomůže ani svěcená voda. 
Zpočátku vám to nepřijde, ale když už berete rozum, začne vám váznout v hlavě jediná myšlenka – proč? Nejsou to ale ta obyčejná dětská proč.
Jsou to zcela nedětské myšlenky předčasně vyzrálé duše v dětském mozku. Proč je na mě máma tak zlá, když ještě před chvílí na mě byla hodná? Proč se mi babička posmívá, když se zlobím? Proč na mě otec křičí, abych nedělala tyjátr, když pláču? Proč nade mnou sestra ofrňuje nos a odhání mě od kolektivu sestřenic a bratranců? 
Proč je tak špatně se zabývat tím, jaké to je, umřít? Proč je špatně si vytvářet teorie, číst encyklopedie? A proč si nemůžu přečíst ty knížky, co mají máma a táta v knihovně a přesvědčují mě, že by mě to nebavilo? 
Jo a taky – proč mi furt všechno berou a schovávají? 

Přesně takové otázky jsem si nevědomky kladla už jako malá. U nás bylo vždycky všechno špatně. Cokoliv. Zpěvačka v rádiu, herci v televizi, vzdělaní lidé. Všechno se kritizovalo, podceňovalo. Zdravá strava byla krmivo pro králíky, zelenina patří do polívky. Vysokoškoláci byli namachrovaní vyštudovaní blbci. Rodinné moto bylo: Mně to taky nikdo neukázal, musela jsem si na vše přijít sama. Nebo: Já to taky neměla/nedovolili mi to a přežila jsem to. 
Okej, ale co já s tím? To jako znamená, že nesmím nic chtít? Nesmím se o nic zajímat? 
Přesně tak to bylo. Nikdo to nahlas nikdy neřekl, myslím tím přímo a narovinu. Ale když nad tím tak přemýšlím, dochází mi, že to tak opravdu bylo. 

Na tohle jsem byla moc malá, na tohle moc velká. Projevy jakékoliv emoce byly něco trapného, debilního, hloupého, co vlastně ani není “cajk”. Matka mi čas od času vyprávěla, jak vynadala mé starší sestře za to, že přiznala, že je smutná. Kristepane! Jako, kdyby děti nevěděly či neměly vědět, co je smutek. Nebo cokoliv. Opravdu se k nám přistupovalo jako k nemyslícím, necítícím kusům hmoty. 
Vztek? Pláč? Hlasitý smích? Za všechno jsme dostávaly vynadáno. Vyhrožováno řemenem. Metoda zastrašování. Ne cukr a bič, ale jen ten bič. Psychologicky. Možná, že kdyby mě fotr opravdu ztloukl, nenechalo by to na mě takové následky, jako to psychické vydírání, nátlaky, křik, nadávání, ponižování… Ta nejistota, jestli třeba náhodou moc hlasitě nedýchám… Uf, fuj. Problémy s dýcháním mám dodneška. Prý je to astma získané. No, kdoví.

Každopádně, když tohle klišé jde čas za časem, rok za rokem, co z takového přecitlivělého filozofa vyroste? Můžete si vybrat. První možnost je průserář, závislý na drogách, gemblerství, cokoliv. Druhá možnost – depresivně úzkostný uzlík nervů, který se bojí udělat cokoliv sám za sebe ze strachu, že by za to dostal seřváno.

Oba moji rodiče v tomhle řvaní prospívali na jedničku. Plus ještě do všeho zamotat všechno, co jsem aktuálně nebyla schopná – uklidit si (nikdo mi nikdy nevysvětlil, k čemu je úklid dobrý, jen se na mě řvalo, ať si uklidím bordel), usnout na povel (opravdu si je někdo schopen myslet, že s otevřenýma dveřma do kuchyně/obýváku, kde hlučně hraje Věřte-Nevěřte, může dítě v klídku usnout? ), jíst “normální” jídlo (ty nutričně nulové blafy, co s nechutí vařila matka a stále dokola totéž) a nakonec jsem prostě byla ten nejhorší tvor na světě, který by neměl existovat. No a co já zmohla? Když jsem se ozvala, dostala jsem ještě víc vynadáno. Když jsem držela hubu (vždycky zákonitě padaly otázky jako můžeš mi to říct?) tak jsem dostala taky. To za matku.

Otec zase proslul alkoholickými a zbytko-alkoholickými výstupy, překrucováním vyřčeného, výhrůžky bitím… Například jsem si jednou postěžovala na to, že je v místnosti dusno a ten na mě začal řvát, že ho ta moje ironie už sere. WTF. Já ani v tom věku nevěděla, co to ta ironie vlastně je. 😀 A on zjevně taky ne, vždycky používal různorodé termity, ale nikdy na to nebyl v dobré konvici. 
Odborně se tomu říká psicitace, neboli užívání slov bez znalosti pravého významu. Podle mě trpěl i maniodepresí a později i schizofrenií – díky závislosti na levném alkoholu. Ačkoliv, z vyprávění, co kdy říkal nebo dělal, tam možná ten stihomam, schíza, paranoia či co, byla asi už dřív. 
No, měl to po mamince. Ale to už je zase jiný příběh. 

Takže, když jsem se tímhle proslyšela, plus ještě šikana ve škole, nedopadlo to jinak, než, že mi UŽ ve 12! letech, lékaři diagnostikovali emočně nestabilní poruchu, sklony k depresím a ještě nějaký jiný bordel. Někde to mám schovaný, celou anamnézu.
Na dětské psychiatrii v Krči matce řekli, že bych měla chodit k psychologovi, jinak budu mít později v životě velké problémy. Jenže v okolí žádný dětský psycholog nebyl, matce se nechtělo se mnou jezdit do Krče (a já tu psycholožku taky neměla ráda, protože tomu řemeslu evidentně nerozuměla) a navíc tam panoval takový ten předsudek, že je to výmysl, kravina, nejsem blázen, víteco. 

Nojo, jenže páni doktoři měli pravdu. A jak velkou, to si moje drahá máti uvědomila, až když jsem se naférovku pokusila o sebevraždu. 

To be continued



H.

P.S. bohužel to nejde zařadit do více, než dvou kategorií.

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account