Z barového setkání k nočnímu sledování a obtěžování
Pracuji jako barmanka a byla jsem zrovna v práci, když jsem si všimla celkem pohledného chlapa, který na mě koukal. Nedávala jsem tomu žádný význam. Stává se často, že zákazníci okukují člověka, který je obsluhuje. Druhý den přišel znovu, to už mě oslovil. „Dobrý den, mohli bychom si tykat?, “řekl. Tak proč by ne, mohli. Jmenuje se Pavel. Chvíli jsme si povídali, pak jen seděl a koukal. Když mi po čtyřech hodinách skončila směna a chtěla jsem jít domů, tak se Pavel nabídl, že půjde se mnou (ano, seděl tam tak dlouho). Kolega vyhazovač Roman pohotově zasáhl a řekl, že mě odveze autem. Tak jsem se Pavla taktně zbavila. Nepotřebuji, aby věděl kde bydlím.
Další den jsem zjistila, že mě požádal o přátelství na facebooku. Dobře, přijmu to, ať má radost. Okamžitě psal a já mu vysvětlila, že budeme jen kamarádi. Vypadalo to, že pochopil situaci a stáhne se. Ale jak se říká, zdání klame. Za zhruba dvě hodiny mi volala kolegyně, že se na mě v práci ptal nějaký chlap. Podvědomě jsem tušila, kdo to mohl být, popsala jsem jí ho a ona s popisem souhlasila.
“Chtěl vědět, jestli máš přítele a tvoje telefonní číslo. Když jsem mu ho nedala, tak chtěl všechny tvoje směny,” oznámila mi kolegyně. Tak jo, tohle už začíná být hodně divné. Že by nepochopil, že budeme jen kamarádi? S Romanem máme teď pár dnů stejné směny, tak jsem ho hned večer v práci zaúkolovala, ať ho nepouští dovnitř. Samozřejmě se o to pokoušel, ale Roman byl neoblomný a nepustil ho. Po noční mě raději opět dovezl domů autem, prý pro jeho klid v duši a ať se děje cokoliv, mám mu dát hned vědět.
Když jsem byla doma a v bezpečí, jen tak jsem koukla z okna ven na parkoviště. Během minuty jsem ho viděla. Pavel!! Seděl venku v autě a díval se do mých oken. Sakra tohle smrdí průserem. Jak ví kde bydlím? A kde mám okna? … Hned jsem volala Romanovi.
„Romane on je venku v autě a čumí mi do oken, prosím vrať se,” prosila jsem. Zlatý Roman, hned přijel. Je na něj vždy spoleh. Zůstal se mnou celou dobu než jsme šli opět do práce. Samozřejmě ve vší počestnosti. Pavel stál před domem ve dne i v noci. Začala jsem mít strach. Byl všude tam, kde jsem byla já. Náhodně a nevhodně mě oslovoval, třeba jako „ čau kotě“ „co tu děláš beruško“, „ jak se máš puso“ nebo „ co budeš dělat lásko?“. Nejsem jeho kotě, ani beruška, ani pusa a v žádném případě láska. Dělá jakoby nevěděl, co budu dělat. Vždyť mě sleduje na každém kroku. Roman se mu snažil domluvit ať to nedělá, že je mi to nepříjemné, že s ním nechci být ve vztahu ani v žádném kontaktu. Dokonce od něj Pavel inkasoval pěkných pár „facek“. Nic nepomohlo.
Snažil se kontaktovat všechny mé známé a kamarády. Naštěstí o něm všichni věděli, takže mu nic neřekli. Nějakým způsobem sehnal moje telefonní číslo a neustále mi psal. Všechno jsem ignorovala. Vrchol všeho byl hovor s mou mamkou. „Dnes mě navštívil tvůj přítel v práci,” povídá. „Cože? Nemám přítele mami,” upozornila jsem ji. „Tak kdo byl ten, který se představil jako tvůj přítel Pavel, věděl o tobě všechno a dokonce mě oslovil mým jménem?”
Tady opravdu končí legrace. “Mami, musím ti něco říct. Ten člověk mě sleduje, nejspíš ví, že jsem tady a čeká někde za stromem. Nechápu, proč to dělá. Jasně jsem mu řekla, že budeme jen kamarádi, ale on se snaží mluvit se všemi mými blízkými…když kouknu z okna je tam, jdu do práce a je mi v patách, prostě je všude, kde jsem já,“ vychrlila jsem.
„Prosím? Okamžitě to nahlásíš na policii rozumíš?“ Očividně byla stejně vyděšená jako já. Řekla bych, že i pěkně naštvaná. Každopádně ji poslechnu a budu doufat, že tenhle stalker zmizí z mého života a budu se moci opět volně pohybovat ….
„ Romane? Vyzvedni mě u rodičů. Pojedeme na policii…“
„ Konečně….!!“
Zdroj foto:Pixabay.com
