Když jsem kdysi dělala rozhovor s Janou Havrdovou, zaujalo mě, jak se Jana snaží vařit bez mouky a cukru, ale má problém s dětmi, které takto připravená jídla nechtějí jíst. Já mám totiž podobný problém se svým mužem.
Co se jídelníčku týká, nejsem nijak striktní, ale hlídám se. Vlastně bych měla říct nás hlídám, protože možná ještě víc než kvůli sobě to dělám právě kvůli svému muži. Můj muž vyrostl na typické americké stravě 80. a 90. let, tedy telegraficky hodně tuku, hodně cukru, hodně velké porce a hodně jídel mimo domov. Kdyby na něm bylo, odbude se dvakrát denně hamburgerem, v lepším případě sendvičem s tuňákem a chipsy, který mi večer doma popíše tak, že měl zdravý oběd. Abyste si stravování mého muže dokázali představit ještě trochu lépe, ideálně to vystihuje tato věta z nákupu: “Nedáme si dneska pizzu? Už jsme ji dlouho neměli a je tam přece zelenina. Rajčata, nějaká paprika …”
Takže asi tak.
Seznam toho, co můj muž nejí, je určitě delší než seznam věcí, které mu chutnají. Problém je, že na tom prvním je hodně druhů zeleniny, prakticky všechny druhy luštěnin (čočka a hrách speciálně), tofu, některé druhy ryb a podobně. Nejprve jsem se snažila jeho neoblíbeným potravinám vyhýbat a často připravovala dvě různá jídla. Postupně však začleňuju i jeho neoblíbené potraviny a zatím se mi to daří. Dělám to tak, že:
-
Jídlo nekomentuju. Ze začátku jsem měla tendenci mého muže detailně informovat, že jeho oblíbená ovesná kaše je uvařená v mandlovém mléce, sušenky upečené z pohankové mouky, v zeleninovém salátu je pár stébel rukoly. Načež následovalo: “Hm, tak to já si nedám.” Teprve když jsem dokázala jídlo udělat a naservírovat bez přidaných informací, kterými jsem vlastně jen říkala “podívej se, jak jsem úžasná žena, jak se o tebe starám a chci, abys byl zdravý”, můj manžel ho bez připomínek přijal a snědl. Zjistila jsem, že většinou je tak hladový a zaměstnaný něčím úplně jiným, že když před něj postavím talíř, ani ho nenapadne zeptat se, co jsem do jídla dala. Natož aby věnoval pozornost tomu, jakou mouku máme v kredenci.
Neříkat celou pravdu. Dlouho jsem byla přesvědčená o tom, že v manželství by měla panovat stoprocentní upřímnost. Takže když se můj muž zeptá, co je v salátu, měla bych mu přiznat, že je tam ledový salát, špenát, rukola, že v tiramisu jsou banány, mandlové máslo, tofu a tak dále. Postupně jsem ale pochopila, že když nebudu mluvit o všem, speciálně co se jídla týká, našemu vztahu to prostě mnohem víc.
Blufovat. Dokonce už jsem dospěla tak daleko, že se nebojím ani milosrdné lži. Jako například na otázku: “Jakou dneska máme polévku?”, v klidu odpovím: “Zeleninovou.” Ačkoliv jsem ji před pěti minutami rozmixovala ze zeleného sušeného hrachu, který můj muž nesnáší. Tedy tvrdí to.
Přimět ho ochutnat. Ale opravdu ochutnat. To, že někdo udělá otrávený ksicht a řekne “fuj, červená řepa”, ještě neznamená, že tohle jídlo obsahující červenou řepu není dobré. Občas s mužem dělám dohody jako s malým dítětem. On ochutná dvě lžičky dýňové polévky (u té se nedá moc blufovat, že jde o nějakou jinou) a já s ním na oplátku půjdu na Hvězdné války, které nemůžu vystát. Když mu nebude chutnat, beru, ale chci, aby to zkusil.
Nenutit. Speciálně když vím, že to nemá smysl. To znamená třeba u syrových rajčat, kde je očividné, co je na talíři, a která jsou na jeho černé listině už asi od školky. Když vidím, že ho zaujalo něco z toho, co jím já, nabídnu a čekám: “Zkoušela jsem domácí verzi Nutelly. Je to vynikající. Nechceš ochutnat?” Většinou řekne, že ano, a když nechce, pokrčím rameny a někdy ještě dodám: “Paráda! Víc pro mě!” Prostě trpělivě nabízím a čekám. Pár nových věcí už jsme takto do jídelníčku zařadili.
Nechat ho dát si, co má rád. A odpustit si kritiku a doporučení, co si dát měl. Ověřila jsem si, že čím méně doma zaznívají slova jako zdravé-nezdravé, tím je manželův jídelníček tak nějak přirozeně lepší. Snažím se jít příkladem, sama jíst zdravěji, ale zároveň nedělat ze zdraví drama, kdy jdeme na večeři a já chroupu jen listy salátu. Totiž mnohem horší, než dát si k večeři svíčkovou, je dát si ji s milionem komentářů, vysvětlivek a následnou hádkou.
