Přátelství na čtyřech tlapkách, které zůstává navždy v srdci
Od malička miluji zvířata. Od malička jsem nějakého toho mazlíka měla doma. Ať už pejska, křečka, myš, morče… No měla bych i slona, kdyby mi to rodiče dovolili. 🙂 Vždycky jsem si říkala: “Až budu velká, budu mít dům plný zvířat”. Od té doby už jsem něco povyrostla. A mám dům plný zvířat? No, jak pro koho.
Když jsem začala bydlet se svým manželem, tehdy ještě přítelem, a odstěhovala jsem se od svých rodičů 400 km daleko, nechala jsem jim na starosti Denyho – zlatého retrívra. Dostala jsem ho za to, že jsem úspěšně složila maturitní zkoušky. Mé představy byly jasné – přítel, pes, škola, práce, svatba. Ale jak jistě všechny víme, ne vždycky se naše plány a představy splní. A tak jsem po čtyřech letech dodělala vysokou školu, s tehdejším přítelem jsme se rozešli, já se přestěhovala za novou láskou do Prahy a pejska… toho jsem nechala doma u rodičů. Že jsem milovnice zvířat? Že jsem si ho měla vzít sebou? Že jsem blázen?…..
Všehny tyhle otázky a mnoho dalších mě dlouho tížily. Uměla jsem si ale odpovědět. Denymu bude líp u rodičů v rodinném domku se zahrádkou, než ve velkoměstě v paneláku. Celý den trávil v přítomnosti mé babičky, v Praze by na mě čekal sám. A navíc jsem se za rodinou a za ním často vracela.
Po pár měsících mi začalo být ale smutno. Byt byl tak nějak prázdný a já si strašně přála, aby mě někdo vítal, když se vrátím domů z práce. A tak jsme se rozhodli pořídit si pejska. No, spíš fenku. A menší, aby ji nevadil malý byt. 🙂 Nakonec po dlouhém vybírání nám do oka padla jedna malá bíglice. Vybral ji můj manžel se slovy: “Tahle má nejsmutnější kukuč. Jestli psa, tak tohohle!” A bylo. 🙂 Za nějakou dobu jsme si pro ni jeli. Na ty chvíle nikdy nezapomenu. Na první noc, kdy se z roztomilého mrňouska linuly podivné zvuky, které jsme identifikovali jako vytí. A tak první noc naše Amy strávila se mnou v posteli (no rozhodně to nebyla poslední noc v posteli). Amy se s Denym rychle spřátelila a Deny měl svou malou parťačku. Když jsme přijeli k rodičům na návštěvu, pochopila jsem jedno – spadla jsem z lopaty. 🙂 Prostě kámoši jak hrom!
Teď je to už rok a půl, kdy Deny zemřel. Byla to jak rána z čistého nebe. Bylo to rychlé a nečekané. Nádor. Není den, kdy bych si na něj nevzpomněla. A o to víc si přeju užívat si s naší Amy co nejvíc života a radostí, které nám život přináší. A aby byla větší sranda, pořídili jsme si morčátko. Jmenuje se Čuník (vymyslel manžel). S manželem ještě děti nemáme, a tak jsem taková “zvířecí máma”.
A proč o tom všem tady píšu? Dnes jsem se rozhodla udělat mé zvířecí rodince radost, a tak jsem po práci navštívila obchod pro chovatele a každému jsem koupila něco dobrého. Oni mají radost, a já, když je vidím, jak jsou šťastní, tetelím se blahem. A o tom ten život je, ne?
Udělejme radost svým milovaným, stojí to za to! *heart*
Zdroj foto:Pixabay.com