Ve stínu psychiatrie: Příběhy na hranici života a smrti
Povím vám příběh. Nebudu říkat, že pohádku. Prostě jen příběh z blázince. Smutný tak, jak umí být smutný jen život, který někdo prožil. Smutný tak, jak umí být jen černá noc bez hvězd. Smutný tak, jak umí být jen myšlenky vraha.
Jen příběh, kterému ovšem stále vévodí jedna myšlenka:
A co když je to pravda?
Seděla na posteli proti mně a její pohled těkal po místnosti. Obě zápěstí ovázané, jako ostatně u většiny těch, které tu potkávám. Neúspěšní sebevrazi, lidé zlomeni životem, zlomeni sami sebou, ti, kdo se rozhodli ukončit vše, co se jim dělo, děje, či co se odehrává v jejich hlavě. Rozhodnutí a neúspěch – provází to všechny tyto živé, provázelo je to i v jejich pokusu o konec.
Nikdy nevím, jak začít hovor, z jaké strany to vzít, ale ona to vyřešila za mne:
„Máš čas? Chceš poslouchat?“
„Času mám dostatek. Naslouchat prý umím, ale rady ode mne nečekej, od toho tu jsou jiní, daleko povolanější, než jsem já.“
„Nepotřebuji jejich rady. Jim bych pravdu stejně nikdy neřekla. Nevěřím, že oni budou věřit. Oni mne jen soudí a posuzují a snaží se nacpat můj život do nějaké škatulky, kam se jim nejvíc hodím. O to nemám zájem.“
„Ale měla bys s nimi mluvit. Pomohou ti.“
„Pche,“ vydechla opovržlivě na účet zdejších psychologů a psychiatrů. „Zavřeli mě sem. Nevíš proč?“
„Pokusila ses o sebevraždu.“
„Já?“ prohlédla si obě zápěstí a jakoby si právě v té chvíli vzpomněla, „ale já… já se zabít nechtěla, byl to jen zkrat. A stejně mě tu drží dál.“
„Řeklas jim, že bys to venku zopakovala. Proto tě tady nechali.“
„Copak nepoznají lež od pravdy? Nezopakovala bych to, jen… tady je tak bezpečno… ještě nechci pryč.“
„
A venku je nebezpečí?“
Její pohled jako by zhasl. Tou jednoduchou otázkou potemněla celá její tvář. Beze slova odešla.
„Proč si se mnou tak ochotně povídají, proč za mnou sami chodí?“ zeptala jsem se vedoucí psychologického týmu psychiatrické léčebny.
„Oni tak nějak podvědomě poznají senzitivního člověka a tím vy jste. Proto chodí sami, proto vám chtějí vyprávět a mnohdy i to, co nechtějí říct nám. Vy pro ně nejste autorita, jste spojení se světem. Ale buďte opatrná, ať se to neotočí proti vám. Ať to vás samotnou nezničí.“
Ještě ten večer mě jeden z nich napadl na chodbě. Jen jsme mluvili a náhle vstal, vzal křeslo a začal jím mlátit kolem mne ve snaze se trefit. Stihla jsem uhnout a přiběhli zřízenci, kteří ho za obrovského křiku odvedli. Nevím, proč se to stalo, nevím, čím jsem tuto reakci vyvolala. Marně pátrám v poznámkách našeho rozhovoru a není v nich nic o agresivitě.
„To je tím úplňkem, hodně z nich na to reaguje. Na úplněk a na nov. Neberte si to osobně, vy jste neudělala nic špatného.“
Poznámka: Pozor na úplněk a na nov – špatné období pro rozhovory, jsou “rozhození”.
Malá ukázka z první kapitoly prvního dějství “Když se zblázní svět”.
Zdroj foto:Pixabay.com
