Návštěva pošty přináší zklamání: Plné haly a pomalý servis

Včera jsem se rozhodla, že pošlu kamarádce balíček. Bydlí daleko, moc často se nevidíme, bude mít narozeniny, tak ji překvapím. Zabalila jsem knížku a belgické pralinky, a připravila balíček. Teď nastalo dilema – není mi dnes moc dobře, a na poštu to mám daleko-jak tedy balíček poslat. A tak jsem seděla na internetu a hledala. Docela mě zaujalo, že dnes si už můžete objednat odvoz balíčku z domu a o nic se nestarat.

Zkušenost s tím ale nemám, takže jsem spíše zjišťovala situaci a už asi posté jsem si řekla, že si nechám aktivovat platby kartou na internetu, abych mohla takovou službu využít. No ale zase mi okamžitě bleskla hlavou myšlenka, kolik podvodníků a hackerů čeká na to, aby mi vybrali z karty peníze, a  taky a to je horší – zase by mě to lákalo k tomu, abych si sedla a nakupovala. Ono to jde tak skvěle – jen klikáte a vybíráte, ale když pak z účtu mizí peníze, nadávám si, že jsem zase utrácela a leckdy jsem koupila i to, co vůbec akutně nepotřebuju, jen se mi to v danou chvíli líbilo. Takže jsem si s povzdychem řekla, že radši aktivovat platební kartu nebudu, oblékla jsem se a kráčím na poštu.

Na poštu jsem dorazila s celkem dobrou náladou, venku je krásně, procházka byla fajn. Hned ve dveřích mi ale zmrznul úsměv na rtech. Plná místnost lidí, vzduch vydýchaný k padnutí a ze 6 okének fungují dvě. Odevzdaně jsem si vytiskla lístek s pořadím- jsem 638. Na elektronické ceduli píplo číslo 526 – málem se o mě pokoušejí mrákoty – tolik lidí přede mnou? No tak to nevydržím. Naštěstí čísla se objevují v jakémsi chaotickém pořadí, takže snad nebudu čekat tak dlouho. Obě pracovnice za okénkem pracují celkem rychle, tak snad to nebude dlouho trvat. Zvědavě se rozhlížím po místnosti a lidech. Je tu pár babiček, zřejmě jdou vybírat důchod. Pár lidí je tu asi pracovně – v ruce mají štos obálek a zásilek. Několik maminek se marně snaží zabavit a uklidnit děti, které stát ve frontě vůbec nebaví a dávají to hlasitě najevo. Vůbec se jim nedivím. Taky mě to nebaví, a kdybych mohla, ráda bych si sedla na zem jako ty děti.

U okénka č. 2 se řeší nějaký problém Poštovní spořitelny, to bude nadlouho. Takže na celé město pracuje jen jedna poštovní úřednice. Začíná mi téct po zádech pramínek potu, v místnosti je horko a vzduch je vydýchaný. Začínám závidět dětem, že mohou projevit svou nespokojenost a neohlížejí se na okolí. Taky se mi chce brečet, pištět, nadávat, sedět na zemi a šťouchat do lidí. Najednou na monitoru naskočilo moje číslo. Hurá- balíčky vyřizují asi v jiném pořadí, po 45 minutách jsem se dočkala. Lidé, kteří přišli přede mnou nechápavě a naštvaně koukají, někteří už i polohlasem reptají a vyjadřují nesouhlas s čekáním.

Mizím z toho hrozného prostoru s předsevzetím, že na poštu dlouho nepůjdu. Cestou domů jsem se stavila v bance a aktivovala jsem si kartu pro platby na internetu. Příští zásilku si nechám odvézt z domu. Radši si trochu připlatím. A protože u nás teď s balíky a zásilkami jezdí opravdu hezký mladý pošťák, ještě budu mít radost,  že je na co se koukat, až si pro balíček přijede.;-)

Zdroj foto:Pixabay.com

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account